Otec na služobnej ceste

Chtě nechtě si budu muset hodit kraula proti zdejšímu proudu. Na začátek bych rád podotkl, že Emira Kusturicu mám moc rád a jsem přesvědčen, že je to vynikající filmař. Tento film tohle mé odvážné tvrzení ovšem vzápětí těžce vyvrací, neboť mám s tímto paskvilem hned několik vážných problémů. Jednak jsem došel k zjištění, že mi více sedí pozdější Emirova tvorba, která je výrazně živější a dovede brnkat i na vtipnou notu, v čemž je Emir takřka dokonalý. Tento snímek není ani veselý, ani závratně smutný. Celý se plouží v takové jakési nezáživné neutrální rovině. Jelikož jsem byl se situací v Jugoslávii obeznámen již před zhlédnutím filmu, tak nemám pocit, že by mi snímek sděloval něco nového a úžasného, z čehož jsou všichni odvaření. Film je servírován divákům dětskou optikou, na což režisér chytl většinu diváků jako rybu na návnadu a mohl tak uměle pozvedat intenzitu takřka všedních situací. Vykreslení doby zůstává tím jediným, v čem nacházím důvod, proč by někdo měl mít zájem tento film vidět. Po všech stránkách je film bohužel maximálně nudný a zcela divácky neatraktivní. Film mě nechával po celou dobu chladným. Nezavadil jsem o jediný náznak emoce. Osudy všech postav mi byly zcela lhostejné. Všechny postavy byly napsané enormně nudným způsobem. Chápu, že je to jeden z prvních větších filmů režiséra, takže se pouze "zastřeloval". Dokázal předat zprávu o určité době, ale zcela selhal ve vtáhnutí diváka do děje. Nejsou tam žádné záchytné body, proč by vás ten film měl zajímat a bavit. Nejsou tam žádné postavy, kterým byste mohli fandit. Je to film o nelehké době zcela všední rodiny. Neubráním se pocitu, že s filmem mohou sympatizovat diváci pouze z nostalgických důvodů. Rád bych poukázal i na nepříliš běžnou záležitost ve filmu. Diváci dostanou možnost si v tomto úžasném filmu prohlédnout velice detailně obřízku malého chlapce a následně i detailní záběr na přirození malé dívky. Za něco takového by v dnešní době zamířili filmaři zřejmě do tepláků ve státem hrazeném hotelu. V roce 1985 to bylo v Jugoslávii ovšem zřejmě stejně běžné, jako znásilňovat tamní dobytek. (29.04.2019)

No tak tenhle film od Kusturici je krapet slabsi, ale porad to je nadprumer. Hlavne me prekvapilo, ze film neni az na par vyjimek moc komickej, precejen 4 dalsi filmy, co jsem od Emira videl, byly dost do komedie. Ale zase se nejedna o naky nervydrasajici drama, i pres vsechny ty tezky situace je film vcelku pohodovej. Opet tu je skvela hudba, pekna kamera a herci jako vzdy skvele prirozeny. Navic ten malej kluk mi krapet pripomnel Kolju. Za tech 130 minut jsem se nenudil, ale krapet zkratit by filmu prospelo. (11.09.2007)

Druhý celovečerní Kusturicův film se částečně nese v duchu jeho debutu, opět s lehce nostalgickým nádechem. Několik a to vcelku velkých rozdílů tu ale lze nalézt. Film pojednává o daleko závažnějších momentech jugoslávské historie (1948-1952), kdy se nezdolný soudruh Tito neshodl se Stalinem, což vyústilo až k veškerému přerušení hospodářských styků. Příběh o rodině, které se politická čistka nevyhla, je zobrazen očima šestiletého Malika. Takto chytře zvolený formální prostředek dovoluje Kusturicovi jemně oscilovat mezi tragickou, komickou a tak trochu magickou notou. Vyrovnávání se s těmito těžkými momenty jugoslávské minulosti je pak dle mě daleko snažší. Zvlášť zajímavě vyzní Mešův (otec Malika) "odjezd na služební cestu". Alespoň tak je dětem otcova absence vysvětlena, divák ale ví, že muž směřuje do lágru, paradoxně ho tam pošle bratr Mešovy manželky, tedy vlastní švagr. Velká škoda, že podobné snímky nevznikají i u nás. Báječná léta pod psa působí oproti tomuhle skvostu jako chudý příbuzný. (21.01.2008)

Politika síce životy bežných ľudí ovplyvňuje, ten život každodenný, aspoň teda hrdinov tohto filmu, bol o pití, trtkaní, futbale a ešte bežnejších veciach, dokým sa ale zase do toho nezaplietla politika. Zabudnite však na vyhrotené drámy o dobách druhej polovice 20. storočia vo východnom bloku, Kusturica sleduje iba tých bežných ľudí a medzi politikov sa s kamerou nemieša. Každopádne aj v Juhoslávii vždy vedeli, že jediný možný prostriedok, ako vyzrieť na Sovietov, bol vrcholový šport, v ich prípade futbal, v tom našom hokej, i keď kedysi tiež aj futbal. "Miki" je charizmatickejší ako ľubovoľná svetová megastar, jeho postavu si obľúbite aj napriek tomu, že je to darebák. Ale keď tak romanticky ponožkami dokáže vzrušovať ženy... Dramaturgicky určite nie dokonalé, ale zase až tak cez dve hodiny sme nešli, aby film začal nudiť. (18.05.2021)

Slavný film (Zlatá palma, nominace na Oscara) stojí v podstatě na počátku Kusturicovy kariéry a je sympatické (a pravděpodobně i odvážné), že snímek ještě v polovině 80. let vcelku tvrdě – zjemňován komikou či lyrikou – reflektuje politické a společenské ovzduší Titova komunistického režimu, zhruba jeho první poválečné dekády. Doba je přiblížena skrze příběh prosté rodiny z venkova – otec Meša, často z domova vyjíždějící na služební cesty, je náhle „odejmut“ rodině a ztrácí se na určitou dobu v pracovním táboře. Perspektivou syna Malika, vyrůstajícího a zakoušejícího i první doteky lásky, nahlížíme běh let, čas odloučení, následný návrat otce a dopad deprese z lágru na rodinné vztahy, včetně zamlčování skutečného stavu věcí. Film (podle scénáře bosenského spisovatele Abdulaha Sidrana) se dotýká témat jako vynucovaná loajálnost vůči straně, nevěra a násilí v rodině, podezření, vina a odpuštění, a zahrává si jak s přímočarou, efektní magičností (Malikova náměsíčnost) a absurdně-líbivými prvky (neustálá přítomnost fotbalu – a to i v klíčových momentech dění), tak i náhlými kontrasty k „zaručeně dojemným“ scénám a trpkým momentům zoufalství – jak je ostatně příznačné vzhledem k zakončení v roce 1952. (03.01.2013)