Sanjuro

Na tomto filmu, který diváka co minutu poutavě usvědčuje o tom, že titulní hrdina je ten nejúžasnější bojovník a má pod čepicí, mě nejvíce zaujala práce s kamerou. Konkrétně mám na mysli využití vlastností širokoúhlého formátu, kdy je ve většině záběrů užito komponování do více plánů. Naopak mě lehce iritovala přepjatá hudba, která v některých momentech možná až moc tzv. „tlačila na pilu“. Velkým překvapením pak pro mě bylo konečné zúčtování s Murotem – tolik krve jsem v Kurosawově filmu opravdu nečekal. (20.06.2011)

Tohle je jeden z mála opravdu odlehčených filmů, od Kurosawy. Tento film se opravdu nesnaží být ničím více, než akčním filmem. Ale to neznamená, že to není úžasná zábava. Řekl bych, že Sanjuro je ze všech Kurosawů nejakčnější. Toshiro Mifune opět září. Jeho postava je absolutně uvěřitelný charismatický drsňák, který se snaží poučovat mladíky o špatnosti zabíjení. Tento film mu patří. Jinak je film řemeslně odveden na jedničku, takže kromě absence nějakého hlubší zápletky nemám co vytknout. (20.12.2006)

Výborný samurajský film, ve kterém exceluje (ostatně jako vždy) Toshirô Mifune! Kurosawa si na nás přichystal hned několik kontrastů – mladickou zbrklost proti rozvážnosti „třicátníka“ nebo hlad po krvi proti touze po mírumilovném řešení problému. Navíc mě mile překvapilo množství vtipných momentů, které bych v tomto filmovém žánru nečekal. (27.07.2011)

Tento Kurosawa je poněkud jiný, než ti, které jsem do dnešního dne viděl. Především se liší kratší stopáží a poněkud skromnějším, exteriérním využitím. Ale to nic nemění na tom, že se mi Sanjuro líbil... Klasicky nezklamal Toshiro, jako věčně ospalý, cynický a mazaný samuraj. Na pomoc mu tentokrát přispěchala partička devíti (jak to nazvat, abych je neurazil:D) poněkud jednodušších kumpánů, kteří byli příjemným zpestřením celého děje. Oni ho sice prakticky spoluvytvářeli, ale Toshiro byl opět hlavní tahoun. Možná jsem to už někde psal, ale rád se budu opakovat: Mifune a Kurosawa je jedna z nejlepších dvojic světové kinematografie. Ta sehranost a pestrost... to je unikát. (15.12.2008)

"Jsem třicetiletý Sanjuro z Kaméliové zahrady. I když už mi bude čtyřicet." Sequel Yojimba je pre mňa osobne takmer po každej stránke lepší. Plynulejší, vyrovnanejší, dynamickejší, precíznejší, režijne dôslednejší a celkovo omnoho bližší tomu, čo Kurosawa predvádza v Siedmych samurajoch. Navyše pribudol dôležitý príbehový prvok - ženský element, ktorý pôsobí ako protiklad k bezmennému potulnému samurajovi; miesto násilia vyznáva mier, miesto odvahy krásu a jemnosť. Tým získava film aj vlastné posolstvo, na ktorého vyjadrenie postačí citovať jedinú vetu: "Nejlepší meč je ten, který stále zůstáva v pochvě." Samozrejme sa nezabudlo ani na zábavnosť, humor a nadhľad, ktorý však bol v Yojimbovi vo väčšej miere, ale tu mi prišiel využitý umnejšie a vo vyššej koncentrácii len v úvode a závere filmu. Vážnejší nádych dodáva príbehu na dôstojnosti, a podľa toho sa správa aj skvelá Satóva hudba. No a samozrejme Toširó je opäť démonickým samurajom blesku, ktorý seká ako nik iný. Zábavná je recyklácia hercov z Yojimba spôsobom tak rafinovaným, že niektorých ani nespoznáte (napríklad Nakadaia identifikujú od prvého pohľadu len tí, čo ho už dobre poznajú), takže to vôbec nepôsobí, akoby len tí istí herci hrali nové postavy - naopak, sú ako vymenení, a to je veľké plus (najmä pre Kurosawovu prácu s hercom). Samozrejme narácia je opäť poeticky pomalá, ale tentoraz absolútne bez nudnej chvíľky; zábava neustáva ani na minútu, a myšlienky film prehlbujú na úroveň filmu umeleckejšieho a hodnotnejšieho, než prvý diel. A tak je to správne. 90% (01.05.2014)