Sanjuro

Výborný samurajský film, ve kterém exceluje (ostatně jako vždy) Toshirô Mifune! Kurosawa si na nás přichystal hned několik kontrastů – mladickou zbrklost proti rozvážnosti „třicátníka“ nebo hlad po krvi proti touze po mírumilovném řešení problému. Navíc mě mile překvapilo množství vtipných momentů, které bych v tomto filmovém žánru nečekal. (27.07.2011)

Nu což, rozhodně to není špatné, ale o něco horší než předchozí Yojimbo to je, důvodů je hned několik, za prvé prostředí působí mnohem komorněji, což by problém nebyl, kdyby byl děj zajímavý, jenže on moc zajímavý není, neb je až moc jednoduchý a navíc ho nepodporuje ani jedna zajímavá vedlejší postava, v předchozí části se přeci jen zjevil alespoň nějaký ten sympatický vesničan (tady civilové de facto absentují zcela a místo nich je tu banda blbózních ozbrojenců) a zdejší űberpadouch je totálně a úžasně bezvýrazný, že i kdyby ho místo japonce hrál výjimečně vysoký Wookie se zrzavo-zlatavou srstí, nepomohlo by to, aby působil démoničtěji, nebo padouchovatěji. Tahle to sice zní, že jenom kritizuju, ale to by bylo dosti nefér, pořád je to výborná záležitost, které vládne Mifune a mající docela překvapivé vyvrcholení, které se dokonce snaží dodat určitý druhý pohled. " Dejte si pozor, vzbudili jste mne.. Jsem mrzutý! " (11.05.2014)

Tentokrát nám mistr nadělil oddechový nářez s prvky komedie. Toshiro Mifune je tam namakanej drsňák, který pomáhá devíti uchům s osvobozením správce města a moc problémů mu to zrovna nedělá. Podezříval jsem ho z toho, že by celou armádu dokázal vykuchat sám, ale to by ten film byl asi dost krátkej. Nicméně Kurosawova invence se hodně objevuje u bitek (potok krve na konci rulez) a zvláště se mi líbila asi desetivteřinová scéna tancování devíti hlavních hrdinů se zajatým nepřítelem za zvuků takové rozjuchané hudby. (06.01.2007)

Stará Kurosawa prekvapila mierou zábavnosti. Vtipné i s hojnou akciou, u mňa výrazne lepšie ako Yojimbo. Asi nemá zmysel spievať chvály na uja Tošira, v jednej scéne si vtipne špára v nose, v ďalšej naporcuje tucet chlapov, akoby sa nechumelilo. No a záverečný krvavý gejzír - nie som odborník na japonskú kinematografiu, ale zdá sa mi, že to bude otec všetkých mohutných krvavých gejzírov v samurajských filmoch. (16.12.2009)

Opäť trošku iný Kurosawov pohľad do rozmedzí zákulisia samurajskej kuchyne a dobového zmýšľania tamojších "občanov" (nevnímajúc nadväznosti na onú yojimbovskú zápletku). Jeho postavy v tomto opuse sú - krajne vypočítaví, neistí a zbrklí dav oviec. Nechávajú sa zlákať mierou vierohodnosti pochybných persón a váhajú nad zmysluplnými radami (rozvážneho i výbušného) mierotvorcu a (múdreho) strýčka, bez ktorých by už dávno boli odprataní z povrchu zemského. Myslí z nich v podstate len ten jeden spomínaný samuraj - nevypočitateľný novic Sandžuro alias tridsiatnik, ktorého rady majú cenu zlata - teda života. Mifune v podstate nie je tým extra drsňákom z Yojimba (i keď rozvahou, naťahovaním falošnej pozornosti k nepriateľovi za cieľom pomôcť druhým áno), hlása viac priateľstva a súdržnosti, avšak táto výstavbová konštelácia pôsobí rovnako silným dojmom, ako jeho predchodca a nie je závislý od jeho predošlého diela. Scénky s karméliou sú prekrásne. Kiežby takto vyzerali aj ostatné sequely zo svetovej distribúcie. (16.08.2014)