Rašómon

(1001) "Slyšel jsem někoho plakat. Kdo to plakal?" Mimo jiné miluji, jak to všechno vypadá. A jak se drahoušek pohybuje. A jak se dívá při soudu na mraky. A drdol. A smích. A jak se dívá kamera (stvořitel?) na slunce přes stromy. A jak jsou ruce mrtvoly zkroucené, když na ně kouká vytřeštěnec. A jak má žena klobouk se závojem. A jak jsou lidé zbabělí, i když to zas až tak nemiluji. "Nestarám se o to, že je to lež, dokud mne to baví." (18.12.2013)

Ke snímku Rašómon jsem se vrátil po 20 letech a stálo ho to hvězdičku. Přece jen mi s odstupem času vadí divadelní přehrávání emocí před kamerou, což je mimochodem typická nemoc raných Kurosawových filmů. Jinak Rašómon ve zkoušce obstál a s vědomím letopočtu, kdy byl dokončen, nezbývá než uznale pokývat hlavou. Byl to konec konců první snímek poraženého Japonska v poválečné éře, který na Západě vyvolal příznivou odezvu a s Kurosawou se začalo počítat na prestižních festivalových přehlídkách. Scénář, který líčí historku znásilnění manželky samuraje a jeho násilnou smrt perspektivou čtyř aktérů a svědků případu divákovi sděluje, co už nejspíš dávno tuší (a psychologové ví) - jsme subjektivně myslící bytosti, které si na veřejnosti nasazují masky a hrají hry, aby se ukázali v co nejlepším světle. Zjistit objektivní pravdu bývá často nemožné, protože úspěšně obelháváme nejen své okolí, ale i sami sebe. Celkový dojem: 80 %. (30.12.2020)

Kurosawův Rašomon vznikl na základě povídky V Lese a dalších motivů z díla Rjonosukeho Akutagawy. Základní osou příběhu je spáchaný zločin, který je rekonstruován z výpovědí čtyř lidí. Všechny verze mohou být pravdivé, každý podává svůj výklad události. Následné odlišnosti v jednotlivých výpovědích na sebe ovšem nenechají dlouho čekat. Aktéři si varianty výpovědí neupravují snad z úmyslného lhaní, ale snaží se je sdělit tak, aby jim vyhovovaly, v očích ostatních nesnižovaly, případně aby je záporná fakta nediskreditovala. Máme tu tedy čtyři osoby popisující jednu událost naprosto rozdílně. Kurosawa vytvořil jedinečný scénář, který se neomezuje jen na detektivní polohu, ale snaží se poodhalit jaké jsou vztahy mezi lidmi, proč dělají to, co dělají. Toshiro Mifune, v roli loupežníka Tajomara, se sžil se svojí rolí natolik, že jeho výkon spojený s maniakální mimikou si budu ještě dlouho poté pamatovat. (27.10.2003)

Áno, japonský urehotaný, teatrálny temperament sa tu v komentároch skloňuje často. Na to si ale v týchto Kurosawových easternoch treba zvyknúť. Čo ma však zarazilo viac, je trochu nepochopiteľne nádejný/naivný záver, ktorý si vysvetľujem tak, že ho diváci v roku 1950 proste potrebovali. Príbeh neskutočne zaujímavo, nápadito a invenčne opisuje absurdnosť lživej povahy ľudí, no bez niečoho pozitívneho by sa stal legendárnym asi skôr kvôli tomu, aký je kontroverzný než kvôli jeho nespornému priekopníctvu. Videné v rámci Season Challenge Tour (týždeň s japonskými režisérmi). (14.09.2015)

Je to zajímavé a chápu, že ve své době to mohl být novátorský přístup k filmovému vyprávěné, ale do kolen mě to prostě nedostalo. Ano pravda a realita jsou relativní a každý si to ohýbáme podle sebe, ale to přece není(a ani tenkrát nebyla) novinka aby to mělo být hlavním a víceméně jediným poselstvím filmu. Více než cokoliv mi to připadalo jako takové hračičkovské trénování řemesla. Zdaleka nejslabší film který jsem od mistra viděl a níže s hodnocením nepůjdu jen z respektu. (24.11.2014)