Rašómon

Všichni jsou vyhlášení sedmilháři a pravda se stává pojmem, s nímž se dá zacházet dle libosti a vlít do něj jako do nádoby subjektivně zkreslené, pokrytectvím nasáklé verze jedné události. Když ale dojde na lámání chleba, prostá lidská slušnost a z ní vyplývající šlechetné činy nakonec zvítězí a my můžeme v klidu spát. Tedy alespoň podle Kurosawy. Sám se ztotožňuji pouze s první částí, jelikož režisérův humanismus nesdílím. (25.10.2012)

Vrátiť sa po nejakom čase ku klasikám vždy poteší. Nielenže u mňa potvrdia, že zub času ich zďaleka obchádza, ale ako dozrievam a rastiem, posúvajú mi nové podnety k zamysleniu. Rashomon je určitým vyvrcholením ranného Kurosawu. Po tomto už začal čarovať s podnetmi a významami a inšpiroval kohokoľvek, kto o jeho filmografiu zakopol. Fantasticky vtieravá hudba Fumio Hajasaku a uhrančivý výkon Toširó Mifuneho spolu krásne fungujú. Keď sa Toširo zjaví na obraze kradne si všetko pre seba. Aj napriek určitej expresívnosti. Za mňa poctivý džindaigek, v ktorom viac ako o samurajské šermiarske súboje ide o analýzu ľudskej malosti a chamtivosti. (10.02.2023)

Tenhle film je bravurní a geniální. Že někdo natočil už v roce 1950 takovouhle psychologickou sondu do podvědomí je neuvěřitelné. Film má spád a "kouká se úplně sám". A to i přes jeho hloubku, v amerických filmech nevídanou. Snad ani nelze slovy vyjádřit co Kurosawa filmem popsal. Japonci holt používají častěji obě hemisféry a potom tam vznikají takové filmy, o kterých člověk ví co znamenají, ale nelze to vyjádřit českými, či anglickými slovy. Výkony hlavně Mifuneho jsou nadčasové, kamera je brilantní, zkrátka Kurosawovská. (17.05.2005)

Výborne spracovaný scenár. Hudba (Ravelovo Bolero) a obsadenie spolu s Mijagawovou skvelou kamerou pôsobia veľmi sugestívnym dojmom. V snímke sa používajú dlhé a pomalé zábery a i napriek pomalému rozohrávaniu deja režisér všetko (štyri pohľady na vec i scénu pod bránou) zmestil do necelých 90 minút. Snímka získala Zlatého leva na MFF v Benátkach a Oscara za najlepší zahraničný film zaslúžene. Európsky divák si však musí zvyknúť na Mifuneho živelné stvárnenie postavy (poskakovanie a šialený smiech). Kurosawa poukazuje vo svojom nadčasovom filme na to, že mnohí máme radšej sami seba ako čistú pravdu, a radšej klameme nielen iných, ale aj sami seba, len aby sme vyzerali lepší, čím sa vlastne stávame horšími. Ani smrť nemusí človeka zmeniť natoľko, aby začal stavať pravdu nad všetko iné, takže i správy spoľahlivého média môžu sprostredkovávať mylné predstavy zo záhrobia. Hovorí tiež o tom, že smrťou sa všetko nekončí a zomrelý neprestáva vnímať svet. Častokrát však svoje okolie vníma ako temnotu, do ktorej sa náhle vlastným pričinením dostal. V celom filme vystupuje len 8 postáv + dieťa. Samotný súd je zobrazený zaujímavým spôsobom. Kamera sníma scénu z pohľadu sudcu. Nevidno ho, ani nepočuť jeho otázky, ale len odpovede predvolaných. Svedkovia vypovedajú priamo do kamery, akoby Kurosawa staval diváka do pozície sudcu. (09.10.2003)

Nevím na co jsem myslel, když jsem ten film viděl poprvé. Tohle je skutečně skvělý film s detailně vypilovaným scénářem, skvěle zvládnutou psychologií postav, překvapivou pointou, postupně dávkovanou, silným humanistickým akcentem. Skvělý film, navzdory svému stáří... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: anniehall, gudaulin, Artran, kinej, Matty (02.09.2007)