Žiť

Z Kurosawova vyprávění o posledních okamizích jednoho života, prožitých s vědomím přicházející smrti, a také neskorším bilancováním o tomto životě, jsem měl dojem zajímavého životopisního filmu o zcela fiktivní postavě. Film byl naplněn silnou myšlenkou o smyslu života a jeho hledání či užívání i v případě prohry, čímž mi vzdáleně připomněl daleko mladší Lelouchův film Celý jeden život, ale přesto to naplnění v poněkud dlouhé stopáži se jaksi postupně ztratilo a vznikl na můj vkus až moc rozvláčný film, který ani navzdory silnému tématu a dobře vystavěnému příběhu nedokázal udržet moje nadšení v stejné míře po celý čas. Nápad nechat příběh výrazně plynout i po smrti hlavního hrdiny a nadále vytvářet jeho přítomnost ve filmu skrze spoustu krátkých retrospektiv považuju za pozoruhodný, i když chvílemi (zvláště u řešení voleb úředníků a otvírání podobných témat) jakoby se tím původní myšlenka vytrácela do úzadí. Je to už můj třetí Kurosawův film z přelomu 40. a 50. let, pomalu si začínám zvykat na jeho styl (či obecně na styl japonského herectví té doby), a tento film se mi (vedle Toulavého psa a Rašomóna) zatím líbil nejvíc. Přesto ty čtyři hvězdičky dávám spíše s odřenýma ušima. Dost špatná technická stránka zvuku na náročnosti sledování jenom přidala. 75% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (27.12.2019)

Jednoznačně nejlepší film od Kurosawy, který jsem do teď měla možnost vidět. Film o životě a smyslu života jednoho obyčejného osamělého úředníka, který si teprve po zjištění, že brzy zemře, uvědomí, že do teď pořádně nežil. Ano, celkově je to smutné, dojemné a nostalgické, ale zároveň místy také humorné a odlehčené. Zkrátka různorodé jako sám život. Film s velkým srdcem, který má rozhodně co říct. A Šimura Takaši to hraje výborně. ~(4,4★)~ (19.05.2019)

Výtečný film. Teda málem. Na škodu je prolog. Nic proti němu, má tu své místo i opodstatnění, ale do osmdesáti minut vybobtnal opravdu nemusel. Navíc má Akira nutkavou potřebu sdělit něco velkého, ale činí tak až přespříliš okatě a horlivě. Na druhou stranu je tu opravdu velké množství scén, které naprosto uzemní. Jenže jsou to jen jednotlivé momenty a ne celý film. A tu olbřímí stopáž tak neutáhne ani Akirovo režijní mistrovství, ani skvostný výkon Takashiho Shimury. Pro našince je však vyznění filmu svým způsobem velmi pozitivní. Může nás uklidňovat, že japonská byrokracie byla na počátku padesátých let stejně kafkovsky neprůstřelná a zkorumpovaná jako ta naše dodnes. Takže v tom nejsme (resp. nebyli jsme) sami. (03.07.2008)

Kurosawa si hraje s formou vyprávění, ve dvou třetinách příběhu najednou přeskočí pár měsíců, nechá hlavního hrdinu umřít a zbytek dovypráví ve flashbaccích, které naprosto perfektně sedí k rozhovoru, který je veden na pohřbu. Výborný nápad. Ostatní typicky Kurosawovsky strohé, vynikající herecký výkon režisérova oblíbence Takashiho Shimury je dokonalý a plný emocí, bohužel, film má asi tak o dvacet minut déle, než by měl mít. (11.05.2009)

Krásný smutný film. Zatímco v historických filmech se mi japonské reálie moc líbí, ve filmech „současných“ mi trošku brání v bezprostřednějším vcítění se do děje filmu. Tak je to i s tímto filmem. I těch padesát let je na něm znát. Zatímco jen o dva roky mladších Sedm samurajů vůbec nezestárlo, tenhle film žel ano. Navíc působí až příliš nízkorozpočtově. Závažnost příběhu a způsob vyprávění to, ale bohatě vynahrazují. Navíc, Takashi Shimura je opravdu skvělý herec. Rozhodně bych film nekrátil ani o minutu... Malá záhada nakonec: Jestli jsem se pozorně díval, tak ten často reprodukovaný záběr s pohledem na odcházejícího hlavního hrdinu v noci a dešti se ve filmu vůbec neobjeví. To je zvláštní ne? (25.11.2006)