Srpnová rapsodie

Nejdřív mě napadlo, že ten památník v té škole je jen nějaké šílené umělcovo dílo, pak že asi představuje bortící se budovu následkem tlakové vlny. Až nakonec mi došlo, že to je dětská prolézačka. Ve filmu se střídají smutné a odlehčené chvíle. Japončíci jsou od přírody takoví, že furt přemýšlí o tom, co si kdo myslí a smějou se nevtipnejm věcem a všeho se bojí a jsou takoví 'haj, hoj, šinšó' - no budiž, je to jejich kultura. Když jsem se dozvěděl, že tam hraje Gere, vůbec mě nenapadlo, že by tam hrál tak málo a navíc, že by mluvil japonsky! Sympatické mi na tom bylo, že to byl film, kde se tak otevřeně mluvilo o atomovém útoku na Nagasaki a o následcích v životech přeživších. Kurosawu jsem nikdy nějak nemusel, ale tento film se mi teda celkem líbil... (26.04.2008)

Mít to jiný konec (SPOILER fakt jsem tak nějak doufal, že tady nikdo neumře a ta babička se s tím svým bratrem skutečně setká KONEC SPOILERU) tak ty 4* dám bez sebemenších problémů. Kurosawa totiž natočil film o velice silném a pro Japonsko dost citlivém tématu, ale natočil ho velmi příjemně a poeticky. A ono to překvapivě šlo dohromady, i na pár silných scén zde došlo a dokonce tady hraje Richard Gere (a mluví většinu času japonsky). I tak to ale nemělo takovou silnou atmosféru, jakou některé Kurosawovy filmy mají a místy mě to nudilo. Škoda jen toho, že to na konci spadlo do klišé. 3* (28.03.2020)

Přepsáno v prosinci 2018, Srpnová rapsodie je aktem smířlivého humanismu. Lze zaznamenat poetiku obrazu, ale hovořit o Srpnové rapsodii jako filozofujícím díle může pouze zuřivý zastánce politické korektnosti. Kurosawa byl moralistou a s přibývajícím věkem se jeho nahromaděná životní moudrost drala ven ze všech jeho tělesných otvorů zároveň. V Srpnové rapsodii se věnuje osobnímu i národnímu traumatu pro Japonce neslavného konce druhé světové války. Pocit provinění se mísí se záští. Mlčení je studem poraženého, mluvení je překročením tohoto statusu. Naštěstí již nějakou dobu se pro tyto chvíle počítá s politickou korektností, utrpení je vždy utrpením a humanistické smíření za hlasitého potlesku zúčastněných nabízí nové a světlejší zítřky. Hlavní postavou pietní akce je Kane (Sačiko Murase), babička a tradičně nejuctívanější nejstarší člen rodiny. Osobní zkušenost je obroušena dlouhou řadou let národní prosperity a přirozeným pokračováním života. Výraznější úlohu mají vnoučata Tami (Tomoko Ôtakara), Tateo (Hidetaka Jošioka), Šindžiro (Micunori Isaki) a Minako (Mieko Suzuki) s dostatečným respektem ke stáří. Názory jsou nestálé ve větru proměňujících se slov a názorů dospělých. Ovšem bezelstnost a nezatíženost minulostí je nadějí, byť musí být na správnou cestu vedeni moudrostí starších. Hvězdou filmu je Clark (Richard Gere), ušlechtilý vzor člověka. Nakonec, kdo jiný snáze překoná propast mezi národy, než míšenec? Prostřední generace, babiččiny děti Tadao (Hisaši Igawa) a Jošie (Tošie Negiši) a jejich životní partneři Mačiko (Narumi Kajašima) a Noboru (Čôičirô Kawarasaki), jsou především pragmatičtí. Celý život je to učili, ale i jim je nabídnuto prozření a smířlivě podaná ruka. Srpnová rapsodie je pouze humanistickým gestem, politická korektnost slaví své neskromné vítězství. Naštěstí ztrácím s Kurosawou trpělivost až na jeho konci, pro své výrazové prostředky si většinou zaslouží shovívavost. Pietní akce nejsou tím, čím by se měl film prezentovat! (04.07.2009)

Srpnová rapsodie je jeden z těch slabších filnů od tohoto japonského režisérského giganta. Asi přeci jen mu více sluší velké produkce. Srpnová rapsodie je malý příběh, který sice na začátku slibuje téma vyrovnávání se z atomovou bombou, ale v průběhu se ukáže, že není dost chytlavý. Pro mě je nejsilnějším okamžikem filmu scéna, kdy děti stojí u bombou zdeformované prolízačky. Tento památník totž mluví za vše. Dalším problematickým faktem je, že jakkoliv se neztotožňuji s americkou zahraniční politikou, svžení atomových bomb považuji z správné a jediné možné řešení, byť ohavné. Richard Geere mi zde přijde tak nějak nadbytečný až trapný. Naopak vyzdvihnout musím překrásnou kameru, jako snad u všech Kurosawových filmů. (09.03.2009)

Uvědomíme-li si, že film točil stárnoucí režisér na konci své životní cesty jako dílo, určené především pro japonského diváka a to - jak se zdá - se zvláštním důrazem na diváka dětského, pro nějž se půstoletí staré, jakkoliv tragické události mění v omšelý historický fakt, jeden z mnoha, které dláždí historickou paměť, pochopíme snáze zlomovou poetiku filmu, který chce být - a také je - filmem současným. Rafinovaná kompozice obtížně sdělitelných filozofujících pravd je halena do napohled idylického dětského pohledu bezkonfliktního světa, v němž naplno svítí slunce, pučí a sílí rostliny a lidé jsou k sobě milí a hodní. Protože o japonském vyrovnávání se s druhou světovou válkou - podle všeho ještě těžším a obtížnějším než je to německé - víme pramálo, ne vždy rozumíme babiččiným reakcím i nesnadnosti, s jakou hledá vztah k sourozenci, o jehož existenci a autenticitě má v nejlepším případě mlhavé pojetí. Idyličnost většiny děje RAPSÓDIE, vystupňovaná příjezdem míšeneckého synovce a bratrance ze vzdálených Havajských ostrovů, se láme do tradiční režisérovy poetiky v závěru filmu náhlou zprávou o nečekaném sourozencově skonu na Havaji. Skutečnost, že Kurosawa při této příležitosti jakoby náhodou nahlíží za vějškovou fasádu přeslušnělé japonské etikety, aby za ní odhalil běžné lidské ctnosti i nectnosti, může být pro Evropana zvláště inspirující. Jakkoliv je pravda, že film je svým pohledem pro nás na druhé straně planety srozumitelný jen s největším vynaložením pozornosti a dostupných - velmi nečetných - znalostí o japonské společnosti, o jaderné - atypicky nagasakské, méně zmiňované - apkalypse vypovídá mnoho. Země, jejíž bilance je zatížena nepředstavitelným množstvím válečných zločinů, se výbuchy jaderných bomb pro většinu světového veřejného mínění stala vlastně obětí bestiálních válečných hrůz. To, že právě tato fakta a právě tyto souvislosti dokázal ve svém přesposledním filmu japonský velikán podat dětsky bezprostředním - a současně také věcně nemilosrdným -pohledem, nesporné kvality tohoto mimořádně zajímavého díla jen dále násobí a prohlubuje. (25.06.2009)