David Gilmour: Live at Pompeii
VOD (1)
Obsahy(1)
Pětačtyřicet let od slavné show, ze které vznikl dokumentární film Pink Floyd v Pompejích, se David Gilmour vrací na místo činu. Skladatel, zpěvák a kytarista legendárních rockerů odehrál v červenci 2016 v kulisách ruin nejstaršího amfiteátru na světě dva spektakulární koncerty. Ze záznamu vznikl ohromující snímek, v němž zazní hity Gilmourovy sólové kariéry i klasiky z vrcholných let Pink Floyd. Zatímco koncert Pink Floyd v 70. letech byl kvůli natáčení bez diváků, tentokrát dvojité show pod Vesuvem přihlíželo na 3000 fanoušků Davida Gilmoura. Jednasedmdesátiletý bard psychedelického rocku si do kapely přizval hvězdné muzikanty jako baskytaristu Guye Pratta, který vystřídal v Pink Floyd Rogera Waterse, bubeníka Steva DiStanislao, klávesistu z Rolling Stones Chucka Leavella nebo dlouholetého spolupracovníka Michaela Jacksona, Grega Phillinganese. Skladby z Gilmourových sólových alb „Rattle That Lock“ a „On an Island“ doplňují chronicky známé skladby Pink Floyd včetně „One of These Days“, „Wish You Were Here“ nebo „Comfortably Numb“. Atmosféru koncertu dotváří dokonalá audiovizuální show plná laserových efektů, pyrotechniky a videoprojekcí na obrovské oválné obrazovce. „Ačkoli už nehraje do půli těla nahý, jinak jako by se David Gilmour vůbec nezměnil - má pořád tak krásný hlas i jeho kytara zní stále s tou stejnou hloubkou i ostrostí teskného blues," líčí v pětihvězdičkové recenzi list The Guardian. (Aerofilms)
(viac)Videá (1)
Recenzie (29)
Jo - neskutečný a dechberoucí. Setlist možná nedává smysl Watersovskejm fanatikům, který požadujou aby se skladby hrály v závislosti na období kdy byly napsány :-D :-D, ale dramaturgicky je bezchybnej - koncert nikde nevázne, není tu žádná uspávací pasáž, psychedeličtější věci střídá přímočařejší, přirozeně rockový blbnutí (tedy na poměry Gilmoura a PF) a všechno spěje do finále, který prostě nemohlo vypadat jinak. Po stránce muzikantů taktéž lahoda; kdo chce slyšet věci jako z desky, ať si pustí desku. Nejlepší fláky: High Hopes (dohra!!), Sorrow, která nabere v instrumentálních pasážích neskutečný grády a Great Gig, naplno využívající všechny tři výborný vokalisty. Pokud jde o živáče, David zadupal Rogera slušně do země. ()
Co vytknout? Zkrátka úchvatný těžko překonatelný zážitek. A to jsem to viděl jen doma ze záznamu. Být na místě, asi by mě už v polovičce při One of these days museli vynést v mdlobách. A to nezmiňuji závěrečnou Comfortably numb. Neskutečné. Hudebně, vizuálně, zvukově... A to prostředí. Snad jen The great gig in the sky byl slabší a tato verze mě nezaujala. Dávám 6 hvězdiček z pěti, méně se nedá... ()
Home, home again; I like to be here, when I can. ~ Dobře, dobře, P.U.L.S.E. je už navždy jenom jeden, ale Pompeje jsou ve stínu Vesuvu v docela těsném závěsu. Sice jsem měl nutkání si po příchodu domů pustit Animals, jelikož se z něho opět neodehrála ani sloka, ovšem jinak až na pár uječených negerských krav a jednoho nevyhrálého saxofonisty, se vše odehrálo s pompézní nádherou a (téměř) dokonale vygradovaným setlistem. Když se pak najednou objevilo i One Of These Days, tak Mne z tranzu probral v kině jen týpek, co si při tomhle skvostu dovolí jít chcát. Samotný Gilmour je opět ve skvělé formě a jak je zvykem, mazlí se s každým tónem a skutečně kdykoliv během koncertu zpíval, tak jsem měl instantně husí kůži po celém těle; ano, tak silně na Mne jeho hlas stále působí. Celkově každému doporučuji kompletní blu-ray edici, protože i přes drobné nedostatky, se stále jedná o prvotřídní koncert, jenž mohu opakovaně pořád. ()
David Gilmour mě byl z Pink floydu vždy sympatičtějším než Roger Waters a jeho sólové koncerty mi byly vždy milejší než Watersovi. Každopádně oba pánové na svůj věk pořád válejí a David Glilmour, který se do Pompejí po mnoha letech vrátil sóluje jak za mlada. Jen mě vadí ta moderní fanouškovská atmosféra, kdy valná většina z nich má nad hlavou v rukou mobily a natáčí si kolikrát i celé vystoupení. Takhle si přece koncert nemůžu vůbec užít a v tomto případě chci být v "tranzu", mít občas zavřené oči a nechat se pohltit Gilmourovou hrou. ()
Na stare Pompeje si pamatam, jak sem se z odpoledni šichty uvijal do dom, abych si je zapnul na polaku a bylo to maso! Potem eště někdy byli v televizi Flojdi z Benatek a šlus. Komouši se bali, aby im ti zarostli pěruni ze zapada nahodum nězebrali ten socialismus, tak sme akorat mohli slintať po Parplach, Zepelinach nebo Rašach, ale naživo-hovno. Tak sem chodil na naše machry. Katapult, Etc...,Visači, Plastyci, Efekti byli špica. A jak sem viděl Šelingera, tož sem čuměl s otevřenym pyskem. Aji to sladke dřevo se dalo posluchať. Kryl, Merta Hutka a jejich protestsongy. Potem se cynkalo klučama, sudruzi začli podnikať a mohli tu i klunkři z teho prašiveho zapada. Prubli to Rolini a devadesatymštvrtym na spartakyadnim staďasu Flojdi. Vyleza mi husy skura jak na to včil spominam. Po tem koncertu sem byl smutny, bo sem hned věděl, že už nic tak fajneho neuvidim. Ale zpatky k temu filmu. Na novych Pompejach to neni tak bombovni jak na PULZU, ale ani ospale, jak v tym Gdaňsku. Zvuk supr! Ze světlama se vyblbli v pisničce RUN LAJK HEL a že umi David skladat furt dobre songy ukazal na I ANY TONG. S tym zborem to byla pecka jak od Flojdu. A po KOMFORTABLE NAMB Džilmur všeckym ukazal, že furt patři do mladeho železa... ()
Galéria (6)
Fotka © Trafalgar Releasing
Reklama