Jan Palach

Viktor Zavadil a Robert Sedláček odvedli skvělou práci, aby nám ukázali konec jednoho idealistického studenta, který se rozhodl zaplatit nejvyšší cenu, aby zburcoval apatický národ. Bohužel se mu to povedlo asi na týden, ale to už je zase o něčem jiném. Film každopádně lepší, než jsem na toto téma vůbec čekal. (13.01.2019)

Filmová črta, která nemá jeden velký děj s jasně daným filmovým obloukem, ale je sledem jednotlivých událostí, které se snaží ukázat proces vnímání a cítění, které vedlo až k zapálení první pochodně. Naštěstí se povedlo postavu Palacha výborně prokreslit, scenáristicky i herecky a díky tomu použitý styl vyprávění funguje. Je tu hned několik scén, které jsou neskutečně silné a rozhodně to není jen závěr, ze kterého mrazí dlouho před tím, než se ozve zachrastění krabičky sirek. (13.01.2019)

Príbeh Jana Palacha začína zoširoka ( sekvenciou z detstva ) a tu sa niekde začal problém filmu, je značne mozaikovitý a nekompaktný, hlavne jeho prvá polovica. Je to vo veľkom kontraste s geniálnou poslednou 20-minútovkou... Udalosti okolo 68-roku, mám na mysli exteriérové scény, ma príjemne prekvapili, boli natočené umne a za "lacný" peniaz ukázali veľké divadlo. Neviem sa zbaviť dojmu, že sa z látky mohlo vyťažiť oveľa viacej... (30.01.2019)

Civilnost Jana Palacha mě seděla lépe než pompéznost Baarové a Masaryka. Atmosféra doby zachycena bez patosu. Rozhodně plusem byl výběr hlavní role. Viktor Zavadil jako Jan Palach je za jedna. Na plný počet to není z jednoho důvodu. Film je součet epizod, které jsou skvělé (vše po 1968) a jiné zavádějící. Nevím, proč vědět, že se malý Palach ztratil v lese anebo byl na brigádě někde v Kazachstánu. (28.01.2019)

Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90% (20.08.2018)