Vzplanutie

Krásně nejistej film, u kterýho jsem neměl páru, jaká že mě to zvláštní síla vlastně drží u filmu, kterej má dvě a půl hodiny, nic moc se tam neděje, ale přitom se na to tak dobře kouká. Jenže mám za ušima, vím jak maj jihokorejci rádi pomsty a tak čekám, jestli se dočkám šokujícího finále. Nakonec říkám, že to byl filmařsky neskutečně dobře zvládnutej film, zastřenej trochou halucinací. 80% (25.01.2019)

(5.5/10). Dosti komorní snímek, který má opravdu úmorné tempo. Na druhou stranu to však v některých scénách vůbec nevadí. Konec mě vůbec nezasáhl, vyložil jsem si jej podle sebe a ničím se mně to nedotklo. Kinematografie Jižní Korey mě před rokem uhranula.. Tímto snímkem mé nadšení trochu opadlo, ale snímek má bezesporu své kouzlo. (05.10.2020)

Ze začátku mě přišlo spousty scén a dialogů rozvláčných, ale postupně se to rozjíždělo na plný oprátky a já Chang-dong Lee žral každý záběr. Ve filmu si našla místo i obrazové umění, protože záběr na tančící a slíkající se Jong-su při západu slunce byl hypnotický. Pan režisér je mistr hry s divákem, protože jsme s kolegou freddy jsem u halušek s brynzou došli ke třem výkladům závěru filmu. (21.06.2019)

Zpracovat či lépe rozpracovat nebo prohníst rozválet Murakamiho povídku o 13 stranách běžného PDF-formátu na 148 minut filmu musí být nutně uměním. Hrdina Jong-su se setkává se známou z mládí, éterickou Jong-su. Posléze se na scéně objevuje korejský Velký Gatsby (Ben), kterého zajímá jen to, co je zábavné, a navíc vypalování starých skleníků (u Harukamiho stodol, proto "Barn Burning", viz též stejnojmenou povídku od Williama Faulknera, který je navíc Jong-suovým oblíbeným spisovatelem). Hae-mi ale náhle zmizí (zůstane po ní jen kočka v Benově zásuvce její hodinky). Jong-su se na základě těchto indicií a obcházení skleníků, z nichž žádný nakonec nebyl vypálen (mystická elipsa), domnívá, že jejím vrahem je Ben. Pozn.: Enšpígl **** řešil závěr (3 možné) s přítelem u u halušek s brynzou. Rád bych se také zúčastnil, i když by mi halušky s brynzou poskytly samy o sobě větší potěšení. Pozn. 2: Povídka nekončí vraždou, její poslední věta zní: "Pořád běhám každé ráno kolem těchto pěti stodol. Žádná stodola v okolí nevyhořela. A že by nějaká vyhořela jsem ani neslyšel." Blízko konce (obíhání stodol) je zajímavá úvaha: "Občas mi v hlavě vzklíčí myšlenka, že chce, abych nějakou stodolu vypálil sám. A jako by mi do hlavy nasadil obraz hořící stodoly, který se stále rozpíná jako při nafukování pneumatiky. Dokonce jsem si někdy i pomysli, že dokud budu čekat na to, až to udělá, mohl bych ho zrovna tak předejít a sám škrtnout sirkou a stodolu vypálit. Stejně je to jen rozpadlá stará stodola, ne?"..... Takže jsem také podal svojí "teorii závěru", bohužel bez halušek a brynzy. (22.03.2020)

představte si, jak držím dva prsty, od sebe navzájem vzdálené tak nepatrně, že je jen sotva znatelná nějaká mezírka. tak takhle blízko bylo od implicitního k explicitnímu, co se vyprávění týče. všechny indicie tak nápadně nastrčené a tak výmluvné, že i když se sice o doslovnosti hovořit nedá, už to k ní nemůže mít blíž. v tomto směru se má, možná nemístná očekávání, vyvěrající z dřívějších setkání s žánrově a námětem příbuznými jihokorejskými snímky jako Kvílení a Vzpomínky na vraždu, uspokojit nepodařilo. čili si nejsem jist, zda dobře rozumím tomu, o jaké nedořečenosti a nepolapitelnosti se v souvislosti s filmem tak často píše. leda bych tedy pátral do detailu po každé motivaci a zakresloval si souvislosti mezi všemi těmi drobnými popiskami, kterými Lee charakterizuje postavy, ale takové snažení se mi jeví jako předem marné a relativně bezúčelné a to nejen s ohledem na konkrétní případ Vzplanutí, ale vlastně i obecně na základě přesvědčení, že jediná dobrá charakterizace je ta v posledku ne zcela uchopitelná a jediný dobrý systém motivací je ten neúplný. to je ta další, abstraktnější mezírka, kterou chci, aby si čtenář představil, ta, která odděluje věrohodnou práci s postavami od nevěrohodné, a Vzplanutí jí ilustruje přímo učebnicově. čili v kontrastu k jiným ohlasům naopak v tomto směru mé nároky snímek uspokojil. nemluvě o důmyslné kameře, kterou bych si - a tady toto je spíše jen tušení či učený odhad, chcete-li - troufal připsat na vrub spíše přímo Chang-dong Leeovi a jeho režijnímu vedení. a s tím souvisí i nastavení relativně pomalého, ale vlastně perfektně vyváženého tempa, které umoňuje se pohroužit, aniž by přitom divák podlehl byť jen na okamžik zcizujícímu účinku nudy. (06.02.2021)