Mikoláš Aleš

Výborně udělané životopisné dílo, u něhož se člověk nenudí, velice pěkně je zde zobrazen boj o autorství lunet v Národním divadle i lidové mistrovství a povahu Mistra Mikoláše Alše. On skutečně stál na straně prostého lidu proti měšťácké společnosti a jejímu snobismu, a proto si dělný lid Alše velmi vážil. Skvělý výkon Karla Högera, trošku méně výrazná byla Dana Medřická, ale pak spousta vynikajících herců, k nimž si bohužel málokdy člověk mohl přiřadit historické osobnosti našeho uměleckého života. (25.02.2020)

Pěkné. Krásné herecké výkony o mnoho pozvedly úroveň filmu. Zapomeneme na padesátá léta, ve kterých film vznikal a můžeme také pominout omezené možnosti kameramana zejména v externích prostorech. Omluvíme detaily, kupříkladu požár národního divadla, jestliže hoří jeho papírový model a v protizáběru stojí deset uplakaných herců, jenž se záhy radují sběrem peněz na nové divadlo. Míjíme i fakt, že se vlastně o Alšovi mnoho nedovíme. Přesto nás mnohé situace zejména při střetu Alše s akademiky zvedají ze židle. A říkáme si, že je to stále tatáž situace střetu talentovaného jedince s umanutou byrokracií. (23.08.2010)

Uf! Pozdně obrozenecká legenda o sv. Mikoláši notně říznutá socialistickým realismem. Spojení dvou těchto ideologií stvořilo mírně přihlouplý a samozřejmě falešný obraz o Mikoláši Alšovi. Tuším, že to někde říkal Werich, že Alšova dcera byla po shlédnutí tohoto dílka pohoršena, jakého to z jejího tatínka udělali nuzáka, když nebylo doby, kdy by v domácnosti neměli služku. Závěrečná apoteóza spojená s lidovou veselicí je tak miloučce pitomá, že se našinec musel smát až se za břicho popadal. Takže za ty nechtěně humoristické pasáže a některé herecké kreace (E. Kohout v roli práskaného židovského obchodníka a M. Horníček v roli uvědomělého tiskařského dělníka) si ten film 2 hvězdy jistě zaslouží. (19.06.2014)

Karel Höger byl zřejmě pro role kulturních velikánů zrozen, protože jak Bedřich Smetana tak i Mikoláš Aleš byl dobrou volbou pro tohoto charismatického herce. Kresby talentovaného malíře mám v paměti od dětských let z čítanek a ilustrací dětských knížek i básnických sbírek, třeba Ohlasů písní ruských a českých. Jeho život se mi už ze vzpomínek vytratil, proto jsem si ho ráda připomenula. Že to v minulosti neměli talentovaní umělci lehké je známo z řady smutných životopisných příběhů, tento nevyjímaje. Pochválit je možné dobovou atmosféru a herecké výkony řady mladých začínajících a později slavných herců. Zdržím se kritiky, protože dnešní režiséři by něco takového sotva natočili a to mají daleko lepší podmínky i techniku. (08.02.2014)

Umělec a lid - to je oč tu běží. Mikoláš Aleš vzešel ze selských poměrů, nenechal se zkazit elitním prostředím malířské akademie a salonů a zůstal věrný prostotě a lidovosti. Na pokraji bídy odmítal velká plátna pro vybraný vkus a ukájel vkus nejširší svými kalendáříčky a ilustracemi k lidovým písním. Léta strádání mu však přináší zadostiučinění a končí v náručí a za nadšených ovacích těch nejprostších, na lidové veselici uprostřed staré Prahy. Socialistický realismus měl na všechno svoji optiku, i na život malíře, který se stal jedním z hlavních inspirátorů vizuální podoby jeho stylu. Posloužil jako vzor služebníka lidu i národa, aby naedl na správnou cestu ostatní. Stejně jako v ostatních dobových filmech tohoto žánru jej formuje prostý lid a jeho prostředí, s níž je až osudově srostlý. Uplatněná šablona je jasná - ať už jde o umělce, vědce či vynálezce, jeho pevné sepjetí s lidovým prostředím slouží jako žádoucí korektiv, jasný apel, že intelektuál nemá šanci, pokud nebude tvořit či bádat v rámci kolektivu a pro celek, nespoléhat se na vlastní síly a otevírat se zdravějším podnětům okolí. Mikoláš Aleš tento účel naplňuje stoprocentně, v jiných ohledech ovšem dokáže udržet míru. Zpátečnické prostředí německých měšťanů a salonních umělců je sice přítomno na každém kroku, ale jen občas zklouzává ke karikatuře. Zaplňují ho poměrně civilně pojatí jedinci, někteří dokonce s ambivalentními odstíny. Velmi oživující je vykreslení studentského prostředí založené na recesi a zdravému výsměchu autoritám. Přesto se ani Krška nevyhne křečovitým momentům vzbuzujících přinejmenším rozpaky - Alšovy náruživé zpěvy lidových písní v nečekaných momentech, opravdu zvláštní scéna požáru Národního divadla či cimrmanovsky náhodné setkání všech důležitých postav u Karlova mostu musely i ve své době budit smích. Naštěstí obsazení téměř celého souboru Národního divadla dává záruku, že alespoň herecké ztvárnění dokáže bez úhony přežít tyto rozpačité chvilky a povýšuje řadu postav nad roli pouhých částeček přesně vypočítaného schematu (13.04.2014)