Svědomí

Silný příběh, v němž se mrazivý, ač neúmyslný zločin dospělého člověka konfrontuje s tradičním školským malérem jeho syna... Nejde vůbec o detektivku, diváci pachatele v obou případech viděli, pátrání je celý čas na mrtvém bodu, takže zdá se, mohou se oba vinníci radovat. Jenže nemůžou, je tu ještě jejich SVĚDOMÍ, jsou tu obrovské výčitky v kruhu rodinném, pracovním i školním vůči těm ostatným. A je tu také přítomný silný vztah mezi rodičem a dítětem, je tu syn, který vidí ve svém otci svůj velký vzor pro jednu krásnou vlastnost: být čestný a spravedlivý. Jiří Krejčík nastoluje témata, která nejsou příjemná, jsou ale důležitá a hodná k zamyšlení. Rozhodně nejde jen o moralizování kolem přiznání se k zlému skutku co nejdřív, ale třeba i (někdy trpké) zjištění dítěte během dospívání, že rodiče nejsou taky bohové, jak jsme si je představovali, ale taky pouze lidé s dobrými vlastnostmi i chybami.                                                                                                 Knižní předlohu jsem nečetl, ale líbí se mi ve filmu výrazný prostor pro seznámení s hlavními postavami v spíše pohodové atmosféře, než dojde ke klíčovému momentu. Přesně vystupňovaný děj v působivém zpracování je zde jednou z předností filmu, díky které mají Krejčíkovy filmy (Probuzení, Vyšší princip, ale i třeba komediální Svatba jako řemen) velký potenciál zaujat diváka i po několika desítkách let od svého natočení. Nezapomenutelný filmový zážitek samozřejmě obohatilo i herecké obsazení, v němž vedle vynikajícího Miloše Nedbala (v jedné ze svých nejlepších rolích) září i 14-tiletý představitel Jirky, Jan Prokeš a mladá, neskutečně šarmantní herečka Irena Kačírková coby milenka hlavního hrdiny. Jako bonus excelentní cikánská kapela v nočním podniku (Jáj, Zuzka Zuzička a Szomorú vasárnap). Opět mě zde fascinuje vizuální stránka s výbornou kamerou a černobílým obrazem protkávaným mnohdy tmavými scénami s prostory osvětlenými byť jen jedním malým světýlkem nebo lampou v pozadí... myslím, že by žánrové zařazení film-noir bylo na místě. (100%)                        (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948)                                                                                                    Podobné filmy ze stejného období: Mrtvý mezi živými (1946), Lavina (1946). (14.10.2017)

Po letech jsem film viděl znovu a na jeho naléhavosti se nic nezměnilo. Nejde jen o to "dělat věci správně," ale také odpustit si zbytečné moralizování a osvojit si dovednost odpustit, když už se člověk kál dost. A nedělat věci pozdě. No jo, ale kdy to přesně je? Kromě toho má snímek i chytrou strukturu, stačí záběr či obličej herce beze slov a vyjeví se druhý plán. Zajímavé je sledovat různé kompozice (panenka), narážky, které se týkají hlavního tématu vyprávění, a je to dávno předtím, než se vyjeví. Některá kritika (nejen ta dobová, jak je zmíněno v zajímavostech)  je i v současnosti prazvláštní. Z jakého důvodu je špatně, že snímek zachycuje tehdejší uspořádaní rodiny, nebo to, že kluk chce mluvit spíše se svým otcem, když už o něj hlavně jde? Tady si zase někdo plete pojmy a dojmy. 90%. (02.05.2024)

Psychologické drama bezúhonného muže, který udělá fatální chybu, nešťastnou náhodou srazí malého chlapce a z místa činu ujede, ovlivněn impulsivním jednáním milenky a strachem z prozrazení nevěry. Svědomí ho však neponechá v doposud klidném bytí, začne ho vytrvale sžírat. Situace se zkomplikuje ještě víc poté, co syn Jiří (výborný Jan Prokeš) vyslechne rozhovor svých rodičů (Marie Vášová a Miloš Nedbal, oba skvělí). Pevné pouto a obdiv k otci dostává povážlivé trhliny... (08.08.2018)

„To přeci nejde, udělat chybu a nepřiznat se k tomu“ X „Neblbni, buď rád, že to máme v suchu“ Film o tom, že když se rozjede spirála lží, v „suchu“ to většinou nikdy nezůstane. A z člověka pevných zásad, který se snaží tyto zásady i vtisknout svému synovi („chlap nelže a nemá se vykrucovat“), se může ze dne na den stát doslova „hadrový panák“, který kvůli svému maléru je nucen zahlazovat i maléry jiných. Jiří Krejčík tuto myšlenku krásně vyjádřil filmovými prostředky v podobě opakovaných závěrů na malou hadrovou panenku. Ta je zároveň jakýmsi trvalým mementem „maléru“, do něhož se „někdy člověk dostane a ani neví jak“. Mementem, které (málem) dokázalo zničit i tak harmonický vztah, jaký byl mezi Karlem Doležalem (Miloš Nedbal v plné své síle a krase svého herectví) a jeho synem Jiřím. „Ty bys taky někdy kvůli tátovi zbořil barák,“ říká Jirkova maminka (Marie Vášová - osobně se mi líbila víc než Irena Kačírková v roli sekretářky/milenky ). Jiří ale v závěru dokáže i víc než zbořit barák… Silné, i když možná až přeci jen trošku moc moralistické vyústění tohoto jinak působivého psychologického filmu. Pohled do Jirkových v očích v posledním záběru však hovoří rozhodně za vše... (07.08.2018)

Veľmi dobre spracovaný psychologický motív, navyše dodnes až mrazivo aktuálny. To, akým smerom sa bude jeho spracovanie uberať, je síce zrejmé už od navzájom nesúvisiacich incidentov, ktorých priamymi účastníkmi sú otec a syn, no tento fakt nijako zásadne neuberá na ťaživosti celej atmosféry príbehu, rovnako ako ani na sile jeho samotného posolstva. (90%) (12.08.2018)