Zimní bratři

Film, který má opravdu silnou atmosféru. Důl na vápenec není zřejmě nijak atraktivním místem ani v létě, ve spojení se zimní slotou na povrchu, je to opravdu apokalyptické místo. K tomu si přidejte cosi, co v některém z minulých životů mohlo být nazýváno hudbou, a je vymalováno. Bohužel, samotný příběh obou bratrů mě nějak nezaujal, od čehož se odvíjí mé nižší hodnocení. (19.03.2018)

Důsledně a pouze prostředí dolu, lesa a ubikace; není alternativy, vymanění, spásy. Jediné místo mimo tuto enklávu, které se ve filmu objeví: nemocniční, v posledku úmrtní lůžko (nejde o spoiler). Vyfáráte na povrch, a zjistíte, že jste pořád dole. Odpouštím kameře lehkou manýru, vykoupila se lesními scénami s ozvěnou Démantů noci. I bránice se zachvěje a sluch nasytí. (23.03.2018)

Velka skoda, ze tvurci chteli byt "artovi" za kazdou cenu a pribeh tim trochu (dost) trpi. Potom tech kokotu tam je opravdu vice nez je normalni, skryty vyznam jsem nenasel zadny. Ale atmosfera, zvuk, hudba a prostredi je uzasne, herecke vykony dobre. Jestli chce Palmason pokracovat v nastolenem trendu, tak doufam, ze v pristim filmu vymeni tezbu za nejakou drubezarnu plnou zamestnankyn.-). (09.01.2019)

Uhrančivé syrové naturalistické drama plné působivých detailů. 1) 33letý scenárista, režisér a producent Islanďan Hlynur Pálmason natočil svůj celovečerní debut ve vápencovém dole Fakse Kalkbrud asi 60 km jižně od Kodaně. 2) Velmi filmovému dílu jsem však chvílemi nerozuměl. 3) Zaujali mě výborný 29letý Dán Elliott Crosset Hove (Emil, pálí chlast) a 33letý Dán Simon Sears (starší z bratrů Johan). (17.01.2019)

Penis kam se podíváš. Vinterbrødre mohlo být depresivní drama z prostředí vápencového dolu v jedné severské zemi, jež nám mohlo naservírovat nemilé osudy dvou bratrů, kteří zde prožívají skoro každý den svého života. Ono to svým způsobem takhle bylo, ale zpracování a scénář byl prostě jeden velkej průser. Začátek se mi vcelku líbil, byla jsem zvědavá, co se z toho vyvine a jestli dostanu zase nějakou severskou nálož. Pak jsem ale sama sebe přistihla, že se nudím a že mě ten film občas i otravuje. Teď se dostávám k velmi často se vyskytujícímu nešvaru, a to prvoplánové až nepříjemně detailní nahotě, která v dramatických scénách rušila můj dojem a nutila mě se smát a vůbec na mě nepůsobila uměleckým dojmem. Troufla bych si říct, že jednou jsem tam dokonce zahlídla i záběr nacházející se převážně ve filmech pro dospělé. Zimní bratři se prostě někdy snaží být art (například hudba zde byla až nezvykle dobře zvolená) a někdy to prostě pohřbí nějakou absolutně nezajímavou nebo rádoby zajímavou scénou, která vám zkazí dosavadní dojem. Byla to projekce jak na houpačce. Ale dlouho mě nepobavilo nic podobného jako čůrající scéna. FebioFest 2018 (19.04.2018)