Zimní bratři

Svým způsobem nádherné, ale beznadějné prostředí. Pracovat tady očividně není vůbec jednoduché, to stejné potom platí o žití zde. Vždyť vycházet s ostatními je prakticky nemožné, to prostředí se prostě projevit musí. Hlynur Pálmason ho nejen dokonale využívá, ale ještě mu použitím fantastické hudby na vážnosti a depresivnosti přidává. Hudba je opravdu úchvatná, i když samostatně těžko poslouchatelná. Podobně je na tom i kamera, která lokace využívá, fantastická je především úvodní pracovní scéna. Dějově mám pocit, jako bych sledoval několik scén ze životů bratrů, které dohromady nelze spojit, velmi těžký film. Pozdější a z mého pohledu již dokonalý Bílý bílý den, byl podstatně "filmovější", či jak to říct. Každopádně již v Zimních bratrech předvádí Pálmason své dokonalé filmové postupy, obzvlášť co se kamery týče... již zde vložené "fotografie". Technicky je to bez debat dokonalé. 65% (22.11.2019)

Spousta zbytečných záběrů typu "černoch v tunelu", které by určitě nechyběly. Sestříhané do krátkého filmu by to úplně stačilo. Pobavily ovšem komentáře zde, myslím, že někteří by se měli radši zaměřit na americký korektní slátaniny. Já jsem rád za každý evropský film, který si zachovává přirozenost a naturalismus bez příkras a nějaké politické korektnosti. Takže svým způsobem i ze tento. (27.02.2020)

Uhrančivé syrové naturalistické drama plné působivých detailů. 1) 33letý scenárista, režisér a producent Islanďan Hlynur Pálmason natočil svůj celovečerní debut ve vápencovém dole Fakse Kalkbrud asi 60 km jižně od Kodaně. 2) Velmi filmovému dílu jsem však chvílemi nerozuměl. 3) Zaujali mě výborný 29letý Dán Elliott Crosset Hove (Emil, pálí chlast) a 33letý Dán Simon Sears (starší z bratrů Johan). (17.01.2019)

Penis kam se podíváš. Vinterbrødre mohlo být depresivní drama z prostředí vápencového dolu v jedné severské zemi, jež nám mohlo naservírovat nemilé osudy dvou bratrů, kteří zde prožívají skoro každý den svého života. Ono to svým způsobem takhle bylo, ale zpracování a scénář byl prostě jeden velkej průser. Začátek se mi vcelku líbil, byla jsem zvědavá, co se z toho vyvine a jestli dostanu zase nějakou severskou nálož. Pak jsem ale sama sebe přistihla, že se nudím a že mě ten film občas i otravuje. Teď se dostávám k velmi často se vyskytujícímu nešvaru, a to prvoplánové až nepříjemně detailní nahotě, která v dramatických scénách rušila můj dojem a nutila mě se smát a vůbec na mě nepůsobila uměleckým dojmem. Troufla bych si říct, že jednou jsem tam dokonce zahlídla i záběr nacházející se převážně ve filmech pro dospělé. Zimní bratři se prostě někdy snaží být art (například hudba zde byla až nezvykle dobře zvolená) a někdy to prostě pohřbí nějakou absolutně nezajímavou nebo rádoby zajímavou scénou, která vám zkazí dosavadní dojem. Byla to projekce jak na houpačce. Ale dlouho mě nepobavilo nic podobného jako čůrající scéna. FebioFest 2018 (19.04.2018)

Důsledně a pouze prostředí dolu, lesa a ubikace; není alternativy, vymanění, spásy. Jediné místo mimo tuto enklávu, které se ve filmu objeví: nemocniční, v posledku úmrtní lůžko (nejde o spoiler). Vyfáráte na povrch, a zjistíte, že jste pořád dole. Odpouštím kameře lehkou manýru, vykoupila se lesními scénami s ozvěnou Démantů noci. I bránice se zachvěje a sluch nasytí. (23.03.2018)