Kto seje vietor

Soudní dramata já rozhodně můžu! Stanley Kramer je pro mě velikánem světové režie a ve velmi krátké době jsem slupnul jako malinu už jeho třetí kousek a musím říct, že jsem si vysloveně pošmáknul. Spencer Tracy a proti němu Fredric March, je učiněná radost sledovat jejich souboj před ctihodným plukovníkem Potterem. 90% (29.09.2022)

Kto seje vietor, ten zožne.... Veľké divadlo, veľká argumentačná bitka rozumu a viery v súdnej sieni, navyše zahraná spôsobom, ktorý dokáže strhnúť davy, žiadna herecká naivita ako sa občas pri starších filmoch stáva. Zaujal ma hlavne Fredric March, ten jeho zápal a grimasy pri obhajobe jeho presvedčenia... no nádhera, to sa musí vidieť. 85/100 (19.03.2016)

Další zajímavej pamětnickej počin. Nějak jsem se v poslední době do těch starých soudních dramat zažral. I tohle mi přišlo dost solidní a od režiséra Kramera o trochu víc podařenější než nekonečný Norimberský proces. Hlavně ústřední téma pokrok versus zaostalost tu dostatečně zaujme. Fanatický kněz nemá chybu skoro se člověku ani nechce věřit, že něco takového bylo ještě ve 20 století možné. Scény ze soudní síně jsou pak rovněž působivé a dobře vygradované i když některý dialogy na mě působí někdy až příliš složitě a umělecky. Film je srozumitelný, ale občas hůře stravitelný. Hvězdu nahoru přidává původní Český dabing.70% (16.12.2015)

Tento film jsem si vždy nesmírně přál spatřit a konečně jsem se dočkal. Nadčasové téma filmu o svobodě myšlení je podáno brilantně ve formě soudního dramatu podle skutečné události "Opičího procesu" z roku 1925. Spencer Tracey v roli racionálního právníka Henryho Drummonda hájí středoškolského učitele J. T. Scopese (tedy to bylo skutečné jméno Bertrama Catese), který studenty učí o Darwinově evoluční teorii. Jeho famózní výkon podtrhuje vynikající a skutečně inteligentní scénář se skvělými dialogy (ostatně film je adaptací divadelní hry), kdy slovo nepadne zbytečně. Zvláště tím vyniká ve srovnání s mnoha současnými "díly" plnými plytkých frází a trivialit pronášených jako velké pravdy. O tom, že téma zdaleka není minulostí, svědčí neustálá snaha kreacionistů buď výuku evoluce zakázat nebo učit též kreacionismus (či dnes, po soudním zákazu, tzv. Intelligent Design, ID - dveřmi je vyhodí, oknem se vrátí). Tvůrci navíc věděli, že svoboda myslet neznamená pohrdat vším a každou hloupost povznášet na pravdu, tedy varování před postmoderním marasmem, jehož jsme dnes svědky (poslední scéna se Tracym a Kellym). Jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl, a nesmírně aktuální i dnes, hlavou státu za mořem je totiž muž přesvědčený o tom, že koná vůli boží stejně jako o tom byl přesvědčen žalobce Brady. Update: Dnes je 20.10.2015, 90 let od skutečného opičího procesu a já mám pocit, že se doba nepohnula. V Americe jsou na veřejných místech stále stejní fundamentalisté, kteří mají moc, ne však rozum, abych parafrázoval jednu z vět Spencera Tracyho. A do Evropy se valí bandy nevzdělaných ignorantů, pro které existuje jen jediný zdroj poznání a tím je Alláh (aniž by o jeho slovu měli větší povědomí). Rozum čelí velké zkoušce a nejsem si jistý, jestli zvítězí. Blbost je velmi těžké porazit za situace, kdy jí přiznáváme stejné postavení a úlohu jako rozumu. Update: S ohledem na dnešní opakování v televizi jsem si pročetl pár zdejších nenávistných komentářů od potrefených hus, kterým vadí, že věřící líčí převážně jako "naprosto tupé, nenávistivé blby." Na což zbývá jen dodat: Jestli vás tohle trápí, tak jste se o sobě konečně něco dozvěděli. (22.04.2006)

Mám slabost pro ty černobílé filmy, kde všechny postavy hrají jako z partesu a šaramantně si vyměňují komplikované repliky a bonmoty, v nichž jedna jemně vybroušená pointa střídá druhou dřív, než první dozněla, kde si hlavní hrdinové vzájemně vidí až do žaludku a zároveň se každý z nich pro sebe vědoucně a tajemně usmívá, a přitom nakonec vlastně každý odchází ze scény sám vlastní cestou a hvízdaje, jako by se nic nestalo, vesele i smutně smířený s tím, že na světě se nikdy nic tak docela nevyřeší a žádné vítězství není víc než fouknutí do hrsti peříček. *** Víte, ty filmy, které vás nechtějí přesvědčit, že lidé mohou i doopravdy mluvit jako na divadle a nebo že i naživo je můžeme zastihnout, jak předvádějí základní dilemata morálky a etiky či paradoxy a pasti demokracie v geometricky přesných scénách jako tanečníci světového baletu, a vy v to přesto doufáte a na chvíli šťastně přistoupíte na tu útěšlivou iluzi, že jsou mezi lidmi takové klenoty, znalé umění mluvit, chovat se a včas přicházet i odcházet jako v románech Dostojevského nebo Shakespearových hrách. *** Tenhle snímek je právě jednou z oněch šalebných, mámivých přehlídek z lidské společnosti, z oné velké a ve své podstatě neměnné Lidské komedie předváděné na vybraném případě v celém svém lesku i bídě tak svižně a bravurně, jak toho v reálu lidé právě nejsou nikdy schopni. Soudní případy bývají těmto dílům vděčnou příležitostí. *** Vědomý rozpor takto výsostně nastrojených představení o nátuře různě omezených lidí a z něj plynoucí zálibná ironie, s níž se kochají světem, mě vždycky dokáží nadchnout a rozradostnit. *** Přestože role jsou sehrány mistrovsky, a to nejen role dvou hlavních právníků, ale i přísedících a novinářů, tu a tam jsem pocítila, že některá řeč mohla být sepsána ještě přesvědčivěji a že nebyla tak pádná (byť projev byl úchvatný vždy), jak se nás film pokouší přesvědčit. Ale to je tak minoritní poznámka, že ji ani netřeba brát v potaz - to jen moje srdeční chlopně pocítily jemnou nedomykavost, ale ten šílený spektákl s bouřlivými a strhujícícmi výstupy byl pořádným prubířským kamenem. (24.01.2014)