Zlé časy v El Royale

Po dekonstrukci slasheru přichází na řadu Agatha s Quentinem. Tenká červená linie mezi Nevadou a Kalifornii je jako napnutý provaz, na kterém Goddard balancuje mezi seriózním retro thrillerem a s chronologií si zlehka pohrávající černou komedií. Škoda, že se zneutralizoval zbytečně dlouhou expozicí a nepříliš údernými dialogy, tohle soulové hotelové zúčtování s feministickým ocasem mohlo mít náběh na kultovní status. P.S.: Hemsworth jako Charles Manson s fitcentra nepřekročil svůj krátký stín. Bez létajícího kladiva to prostě není on.. (07.01.2019)

Trochu Tarantino, trochu McDonagh, trochu Coeni, a přesto jsou Goddardovy "Bad Times at the El Royale" jen slabým odvarem všech zmiňovaných. Postavy kněze a prodavače (nebo ne?:-)) film táhnou, zbytek jsou spíše přicmrndávači, kteří nás mají bavit do chvíle, než scénu ovládne mansonovský Hemsworth. Ale čekala jsem víc. (13.12.2018)

Film je něco mezi Identitou a The Hateful Eight. Relativně komorní záležitost o pár hlavních postavách, kde se postupným vyvražďováním v krásně atmosferické náladě balancující mezi napětím a artem propracujeme až k jakémusi rozuzlování pravdy. Nicméně nástup Billyho Lee byl smuténka. Chris Hemsworth zklamal. Jeho herecký výkon vedle "obyčejné" černošské zpěvačky byla pouze odvedená práce, nic víc. Bez charismatu a snahy. Ten konec sundal pátou hvězdičku. (01.01.2019)

Tarantinovka, která výborně odsýpá, děj nádherně dávkuje a nebojí se být ryzím béčkem a to sakra zábavným. Rozsekání do pod-epizod tu není samoúčelné a pomáhá tempu, stejně jako dávkování postav (ať už tím, jak se na plátně objevují, nebo tím, kdo je zrovna hlavním vypravěčem). Už dlouho jsem neměl pocit tak příjemně ukončenýho příběhu, jako tady. Když už to žánrově nazývám tarantinovkou, tak malé srovnání, tohle je lepší, než Once upon time in Hollywood a má to lepší, byť pouze inspirovaný, Mensonův gang (12.05.2020)

Drew Goddard si pomyslně postěžoval, že Quentin Tarantino se dal na umění, jeho Osm hrozných filmu posloužilo jako inspirace, a Robert Rodriguez přebujele koketuje s hlavním komerčním proudem. A ani James Mangold se svou Identitou nepřišel zkrátka. Drew tedy vzal věci do svých režijních rukou a natočil cosi, co jistým způsobem evokuje dřívější tvorbu obou zmíněných pánů. Do prapodivného hotelu, kde se to jen hemží šmíráckými praktikami, jménem El Royale ubytoval Jeffa Bridgese, Cynthii Erivo, Dakotu Johnson, Jona Hamma, z Lewise Pullmana udělal recepčního a v podstatě jediného zaměstnance hotelových prostor a navíc povolal Chrise Hemswortha coby šíleného vůdce kultu. Obsazení je tedy naprosto skvostné. Michaeli Giacchinovi přikázal, aby pro nadcházející hodně temné atmosférické hrátky složil patřičně drásavý hudební doprovod, načež se vše podtrhlo retro songy, které počátek sedmdesátek, kam je děj situován, skvěle dobarvují. Na postupech, které Goddard praktikuje, velké novátorství spatřit nelze, jsou to vesměs postupy známé a osvědčené, které rozhodně mají své zajímavé vzestupy a vrcholy. Na více jak dvě hodiny to má nepolevující poutavost a na napjatého diváka juká samé překvapení stran děje i postav. Postav je tak akorát, pochopitelně zásadou daného žánru je, aby žádné z nich nebylo dáno přílišné pozitivní vyznění, což je korunováno jejich mini příběhy/osudy, které v kostce pojednají o tom, co je do hotelu přivedlo a co před svým ubytováním (osudového) prožili. A rozhodně žádná z nich nemá předplacené přežití. Vrcholem filmu je pak kreace Chrise Hemswortha, který připomíná příbuzného Charlese Mansona. A slušně i hláškuje. Film mně velice svižně ubíhal a neobjevil jsem v něm nikterak zásadní rušivé elementy. Pokud se vám stýská po rané tvorbě výše zmíněných tvůrců, už nyní byste si měli zarezervovat pobyt v temném a mírně zvrhlostí páchnoucím hotelu El Royale. 10/10 (03.10.2019)