Vtedy v Hollywoode

Úchvatná rekonstrukce Hollywoodu a života v něm v osudovém roce '69. A také krásná pohádka o tom, co mohlo být a nebylo. Tarantino a jeho dětský idealizovaný pohled citelně znát, vybudoval si pro to období tímto filmem takový hezký monument. Ale naneštěstí jsem od filmu čekal něco víc než pseudo životopisný (a později až dokumentární) snímek o fiktivním herci a kaskadérovi v zlomových chvílích jejich životů, rozšířený o dlouhý fanservis hollywoodské tvorbě té doby. Brad Pitt a Leonardo DiCaprio ale zahráli své postavy s upřimným zápalem a bravurou a ostatní účinkující je dokázali příjemně doplňovat i ve svých minirolích (ačkoliv i přes výborné obsazení mě většina z nich nějak moc neokouzlila). To se samozřejmě netýká třetí hlavní postavy filmu, až mytologizované Sharon Tate, která Tarantinovi ztělesnila ústřední bod jeho představ o nevinnosti a kráse té doby. Margot Robbie ji zahrála opravdu kouzelně a nadživotně, jestli to nebyla její nejlepší role, tak určitě alespoň nejmilejší a nejradostnější. V závěru samozřejmě nezapomene režisér na svůj hlavní trademark, přepálené finále, ale tentokrát jsem cítil, že to bylo opravdu od srdce. Bavil jsem se v tu chvíli díky tomu toho možná víc než kdy předtím a při úplně poslední scéně definitivně ukápla slza. V tu chvíli jsem byl naladěn na přesně stejnou vlnovou délku jako režisér. Bylo nebylo. Teď zpátky na zem - kvalitu řemesla jsem už vlastně částečně zmínil, nějaké přehnaně fantastické záběry nebo kamerové parádičky jsem sice nenašel, ovšem s čím si Tarantino dal přímo neuvěřitelné množství práce, byla snaha přesně vystihnout atmosféru a ducha L.A./Hollywoodu v té době. Průjezdy ulicemi na cadillacu za poslechu tehdejších hitů, rádia, nahlédnutí do zákulisí hollywoodské tvorby a různé další odkazy, camea celebrit apod. Fantastický důraz na detail, bavilo mě to, ale jak jsem napsal, kvůli tomu nebyl prostor pro žádný pořádný příběh a některé scény se navíc táhly tak dlouho, až mě trochu ubily (ranč, western). Ale samozřejmě stále převládají spíše pozitivní pocity, vznikla nám tady nádherná pocta té době, ať už byla opravdu tak nevinná a pohádková nebo (spíše) ne. Nelze zazlívat, ve vzpomínkách je mládí téměř vždy jasné, plné barev a krásy a tohle byl pouze pseudo dokument. ;-). 8,5/10 (31.12.2019)

Série scének, kde se člověk baví spíš tím, jak jsou fajn herci navlečení do legračních paruk a kostýmů, než tím, co se děje nebo říká. Zcela zbytečná mi přišla linie s Margot Robbie a to přestože nebo možná, a to by pro Tarantina bylo mnohem horší, právě proto, že člověk ví, co se tehdy skutečně stalo. Finále nijak nepřekvapilo, spíš příjemně potěšilo a pobavilo. Bez něj by to bylo o hvězdičku míň. (08.09.2019)

Je to celý takový naleštěný, včetně obsazení, Brad Pitt je řízek a pěkně se na to kouká, ale výsledek je prostě nuda a pocit, že to snad nikdy neskončí, byť je pravda, že pár scén člověka z limbu dostane a návštěva Taxe byla prostě legendární. Tentokrát to Quentin nezachránil ani dialogy, který prostě nejsou dostatečně nosný, aby utáhly celej film, platí to dvojnásob, když je brutálně nastřelená stopáž na skoro 3 hodiny (02.01.2020)

(2x) Nejsem typický Tarantinův divák, vlastně mám ráda z jeho portfólia jen Sin City. Na zesílené zábavné násilí mě neužije, na nekonečné dialogy s fiktivními popkulturními odkazy jakbysmet. Ale Bylo, nebylo v Hollywoodu je dokonalá pohádka (český překlad Tenkrát v Hollywoodu odkazuje jen na vedlejší motivy filmu). A ideální právě tím, jak moc je odlišná od předchozích pozérských filmů. Zbytečně se tu nemluví, zábavné násilí trvá jen chvíli a dokonce má smysl, což je téměř neuvěřitelné. Vztah mezi zobrazovanou érou a jejím zobrazením je ideální. Nejde tu o prázdnou parodii americké televize 50. let a konce jedné hollywoodské éry (ten odchod do Evropy je typický po dlouhá poválečná léta). Kouzelně se tu míchá realita s novými dotáčkami, celé to stojí na vědomé poctě fenoménu, který si snad ani tak seriózní výklad nezaslouží. Vše je na svém místě, dokonce je zmíněn i Walt Disney. Leonardo a Brad hrají na jistotu a vychází jim každé gesto, každý úsměv. Je radost s nimi trávit čas. Jako bonbonek fungují různé hostovačky, například nedávno zesnulý Luke Perry nebo veteránka kaskadérů Zoë Bell. A samozřejmě velké téma je Margot Robbie jako Sharon Tate Polanski (která zrovna dočetla Hardyho Tess), jedna z mnoha zapomenutelných hvězdiček, která se stala nezapomenutelnou díky hlouposti Mansonovy partičky idiotů. Její kauza je už něco docela jiného a inspirovala mnoho jiných filmů a knih, protože šok z jejího umučení skutečně rezonuje celých těch 50 let. Nedávno celou tu problematiku řešila mmj. i 7. série American Horror Story: Cult. To, jak s tématem naložil Tarantino, je až dojemně krásné. Něco takového bych do něj nikdy neřekla. #čsfdprojekce (15.08.2019)

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... (01.10.2019)