Ako básnici prichádzajú o ilúzie

Málo platné, básníci stojí na prahu dospělosti ... nebo se alespoň o dospělost (či výsadu lelkovat na jejím prahu) se střídavým úspěchem pokoušejí, když se snaživě noří do bahna velkoměsta. A na jejich vizáži je to přece jenom maličko znát (stejně jako kdysi na obrazu Doriana Graye) - přes všechny nesmrtelné hlášky jejich svět už zdaleka není tak čistý a průzračný jako v prvním filmu ... počínají si pragmatičtěji a začínají kalkulovat se stranami "má dáti / dal", třebaže je nikdo nevyučuje účetnictví ... snad i proto pár momentek vyznívá maličko nuceně či křečovitě. Přesto je jejich tah na branku téměř nezastavitelný a jejich čestné místo na českém filmovém nebi nezpochybnitelné. (21.01.2021)

Asi můj nejoblínenější český film vůbec, což pří mé oblibě česk(oslovensk)é kinematografie asi moc neznamená, ale tohle je vážně celkem srdcovka. Navíc se to snad nikdy neokouká a to umí jen málo filmů. Skvěle vystihnutí vysokoškolské prostředí, atmosféra Prahy z očí dojížděcího studenta je stále stejná :) (19.10.2009)

Stále stejně svěží, vkusná, vtipná a pohodová studentská komedie, což je v žánru vzácný úkaz na úrovni zjevení. Současně nejzdařilejší díl básnické série, plný drobných klenotů, ať už jsou to Svěrákovy přednášky a Leffinqwellův pracovní stůl nebo spousty nesmrtelných hlášek, které padají ze všech stran. „V praktických cvičeních něco přeřízl, soudruhu profesore.“ - „Ale, Sejkoro! To se mu v životě stane ještě mockrát.“ (11.09.2009)

Nějakou chvíli poté, co jsem vychválil a opětihvězdičkoval Kleinovo Vážení přátelé ano, jsem si s nepotěšením uvědomil, že zrovna tak jako Básníci je to celé složeno z více či méně samoúčelných mikrovtípků, že příliš mnoho věcí se stane a rozhovorů proběhne jen proto, aby mohla zaznít pointová hláška, buď laskavý humor nebo laskavé moudro, obvykle obojí. No a teď zjišťuju, že to má i stejného scénáristu. A Holubi to samý. A vždycky je to nějaký sympatický přemýšlivý chlapík s nadhledem, který, jak pěkně vystihla NinadeL k jednomu dílu Básníků, "drží krok, ale ne hubu" (což lze však i obrátit). Ovšem Vážení přátelé ano má přece jen nějakou ideu, je to ten úplně zkorodovaný socialismus (pěkně spojen s hrdinovou krizí středního věku). Básníci mají jen jakési pseudotéma jakože strasti a slasti študáckého života. Což je málo. Výše uvedené je jedním ze dvou důvodů, proč tyto jinak celkem cool komedie nemohu považovat za hodnotný film. Tím druhým důvodem je fakt, že Štěpán Šafránek je ta úplně nejpodbízivější postava českého kina. (Už to spojení lékař-básník je hodně nejapné, byť bohužel nikoli nereálné.) K hodnocení prvních čtyř dílů (další jsem neviděl) si zástupně vybírám druhý, protože ten jsem kdysi viděl na véháesce tolikrát, že si většinu scén pamatuju do dneška. V tomto díle mimo jiné v zahleděnosti do jednotlivých žertovných scének tvůrcům ani nevadí, že Štěpán Šafránek je básník, který kvůli hmotnému prospěchu neváhá balit směšnou, hloupou a nehezkou dcerušku nějakého tuneláře. Kultem samozřejmě zůstávají Bronsteinovy výzkumy uspořádání psacího stolu a jejich řešení na katedře duševní hygieny. (10.08.2016)

Po dvoch rokoch tu máme druhé pokračovanie príbehu Štepána Šafránka. Uspešne ukončil stredoškolské štúdium a podarilo sa mu aj pripraviť o pannenstvo krásnu Borúvku. No a život ide ďalej. Štepán odchádza do veľkého mesta na štúdia medicíny. Chce sa stať doktorom. Tam spoznáva svojich nových spolužiakov a znova sa romanticky zaľúbi. Tento krát do plachej a odmietavej Jaskyňky. Samozrejme, že aj ju napokon svojimi básničkami dostane do postele. *** (03.04.2013)