Cukrár

Velice dobře zpracovaný snímek. Film hodně vsází na trochu depresivní atmosféru, kdy přímo vybízí k tomu, aby se divák vcítil do hlavních postav, což se u mě podařilo. Místy mi bylo až nepříjemně úzko. Herci zahrály své role s přehledem, a to především Tim Kalkhof, protože ty scény, kdy kamera zabírá jen jeho a on bojuje se svými vnitřními pocity...skvělá práce. Docela zajímavé je i to, jak málo hudebního podkresu ve filmu je a rozhodnutí film vést ve třech jazykových variacích také nebyl špatný nápad. Film pak působí o to více reálněji. Rozhodně dobře odvedená práce po všech směrech. (10.01.2019)

Decentní, poměrně elegantně vystavěné, herecky přesvědčivé. Film, který pracuje s tezí, že sdílené emocionální pouto k chybějící třetí osobě může být někdy silnější než sexuální orientace. Cením způsob, jakým Graizer uhýbá před úskalími melodramatických klišé a patosu, když některá podstatná místa nechává otevřená (nádherná epizoda s matkou). Především Tim Kalkhof svojí robustní figurou, ale nesmírně subtilním a skromným herectvím film táhne. Hořkosladké klavírní etudy - je to žánr a žánr já respektuju. V téhle podobě určitě. Kosher approved. (07.07.2017)

Nádherné melodrama, které mohu jen a jen doporučit. Herecky super, mistrovsky zachycené vztahy jednotlivých postav, skvělé klavírní melodie. Přitom se Graizerův snímek netopí v patosu a sladkobolnosti, které by se u podobných zápletek jinak daly očekávat. Milovníci sladkých dobrot si určitě přijdou na své. :) (17.01.2018)

Paráda, bezvadnej smutnej film. Nemám výtek. Krásná klavírní hudba. Přesvědčiví herci. Film plný malých, ale úžasných intimních momentů. Za nejsilnšjší považuju scénu s maminkou a pokojem jejího syna (i když scéna dost významně připomíná Zkrocenou horu), trochu je mi líto, že se maminka neobjevila ve filmu víc, výraz v jejím obličeji, v jejích očích stál - to bylo to Herectví s velkým H. Nejděsivější mi na tom připadala situace, že vaší milované osobě se něco přihodilo a vy se o tom prostě nedozvíte, protože o vás vlastně nikdo neví, protože jste součást toho "druhého" života. (04.09.2018)

Cukrář je sladkobolný a mnohavrstevný příběh, kterému se však daří velmi dobře držet základní dějovou linku. Právě postupné sloupávání jednotlivých vrstev příběhu vylučuje jeho plochost a prvoplánovost. Počáteční syrovost mě zaskočila zcela nepřipravenou a mile mě překvapila zvídavost, s jakou film testuje hranice univerzálně lidské i kulturní. O tom svědčí i fakt, že snímek vznikl v izraelsko-německé koprodukci. Hranice - jejich neviditelnost, křehkost a úzká provázanost se vztahovostí – utváří hlavní rámec filmu. I přesto, že by nejspíš mnoho z nás zůstalo do konce svého života jen u pouhých přestav a domněnek, Thomas se s nimi nehodlá spokojit a jedná. Pokračuje dál ve hře, kterou měl rozehranou s Oranem, přičemž obětí téhle hry je (stále) nic netušící Anat. Thomas se stává vetřelcem v její rodině, všudypřítomným voyeurem využívajícím jakékoli příležitosti k tomu, aby mohl zjistit něco víc o Oranově skutečném životě … jeho druhé identitě, která mu zůstala skryta. Tohle je zkrátka cesta, jak se Thomas vyrovnává s Oranovou smrtí, je to jeho způsob truchlení. Jenže celý příběh se začne zamotávat a pro Thomase je čím dál tím těžší tohle klubko manipulací rozmotat. Obzvlášť těžké to je ve chvíli, kdy tyto (původně sobecké) Thomasovy záměry vyústí v něco nového a nečekaného. Z tohohle se zkrátka nepůjde vykroutit trapným „vždyť ses neptala.“ Možnost propojení s mrtvým Oranem (tím třetím) prostřednictvím Anat se totiž postupně jeví jako iluzorní, protože vždy můžeme potkat „jenom“ toho druhého. A tohle je ta hranice, na kterou si potřeboval Thomas sáhnout. Ani Anat však není bez poskvrny – ve své kavárně, která má certifikát košer podniku, zákazníci rozhodně košer zákusky neochutnají. Většina z nás zkrátka nějakým způsobem manipulujeme s realitou pro svůj vlastní prospěch. Proč se ale měla Anat setkat s Thomasem? Možná proto, aby oba lépe pochopili to, kým skutečně jsou. Thomas v sobě odkyl nečekané emoce a Anat se mohla v Berlíně konečně nadechnout čistého vzduchu, který není zatížený pravidly židovské tradice. Za pozornost však stojí i rozpracování Oranova dvojího života, který je do značné míry důsledkem kulturního tlaku a částečně osobní (sobecké) volby. Žít takový život umožňoval Oranovi anonymní a multikulturní Berlín, který jako kdyby symbolizoval globalizovaný svět. Takový svět nabízel Oranovi dočasnou možnost zapomenout na kulturní a mezilidské bariéry, ale nabízel také dosažení vnitřní integrity. Jenže k některým věcem v životě člověka prostě nestihne dojít, protože je život někdy nečekaně krátký. (02.07.2020)