Hello, Dolly!

Že byl Gene Kelly perfekcionistický šílenec, to jsem věděl. Ale že byl ještě k tomu megalomanský šílenec, to jsem se dověděl až teď:) Jistě, divadelní předloha byla už tehdy obrovský hit (10 cen Tony, to překonali až Producenti v roce 2001!) a 20th Century Fox nechtěli nechat nic náhodě, ale přesto - filmové muzikály už v té době měly éru své největší slávy za sebou, a tak gigantickou výpravu jako tady jsem v žádném starším filmu podobného ražení neviděl (snad se shodneme, že Vojna A Mír opravdu srovnávat nejde:)). Nejde jen o běžný ruch na ulici New Yorku roku 1890, o skupinová taneční čísla, ale zejména o scénu přehlídky cca v polovině filmu. To Vám prostě MUSÍ spadnout brada. Barbra Streisand zpívá a hraje jako o život, Walter Mathau dohání svým herectvím, co mu schází v hrdle, no a sluší se připomenout, že další hlavní roli má Michael Crawford, pozdější první Fantom Opery;) Marianne McAndrew je rozkošná, další dámy také, a říkáte si, co by vlastně mohlo dopadnout špatně, když kameru, hudbu i scénář mají na starosti ostřílení profesionálové - vycházející navíc ze zmíněné bomby, která srovnala Broadway se zemí. A to je právě kámen úrazu, respektive jablko sváru mezi obdivovateli a haniteli Hello, Dolly! Na příběh se můžete dívat z více úhlů - jako na operetní historku poplatnou původní frašce už z roku 1938, nebo na příběh silné ženské hrdinky, vyzbrojené těžkým arzenálem šarmu, vtipu a vyřídilky. A podobně to platí pro další věci - taneční čísla jsou velkolepá, ale tanečníci se záměrně pohybují v absurdně dětinských a přehnaných pózách, že to místy vypadá jak přenos z výročního plesu Ministerstva švihlé chůze:) Je to obdivuhodné, ale někomu tenhle komický záměr může přijít směšný až odpudivý. Já jsem se po chvíli uvažování přiklonil k obdivu k práci choreografů a řekl si, že to vlastně dokonale pasuje k řachandě a pitvoření, které se v jednotlivých scénách (bez urážky) odehrává. A byť vyústění příběhu je takové trochu WTF, jsem ochoten si říct, že Dolly Leviová byla mistryní v nasazování brouků do hlavy, a koneckonců Efraim Levi musel podle jejího vyprávění být naprosto dokonalý chlap, takže jí prostě přejete, aby jejímu smutku byl konec (a to není spoiler, svoje úmysly Dolly odhaluje už v úvodní scéně;)). Takže i když by film mohl naprosto v pohodě být o dvacet minut kratší (a Zpívání V Dešti bylo kratší skoro o tři čtvrtě hodiny;)), a stejně by byl napěchovaný umem tanečníků, hudebníků i choreografů až až, a na ději by se to nijak nepodepsalo, dám 80%. Ale je to hlavně zásluha Barbry Streisand, která mě dokázala přesvědčit, že by její Dolly mohla dokázat vládnout celému světu, nejen New Yorku nebo Yonkers (BTW to místo fakt existuje, a má dnes asi 200 000 obyvatel:D ). Ale naprosto chápu všechny, kdo tenhle film odmítají jako přeplácanou a příliš dlouhou šaškárnu. (21.06.2020)

Je pravda, že z jedné strany mince má film takový předvídatelný příběh, kdy jsem poměrně dlouho před koncem věděl, jak to asi skončí. O kýčovitém průběhu ani nemluvě. Ale písně jsou tak příjemné (za sebe doporučuji si je pouštět v odpolední atmosféře), že vás donutí si je i po skončení filmu notovat (za nejlepší považuji It Takes a Woman a profláknutá Hello, Dolly! je také dobrá), no a trefou do černého bylo obsazení Waltera Matthaua. Hlavně on vám během sledování vykouzlí úsměv na tváři, ovšem více než jeho notoricky známý komediální talent mě překvapilo, že UMÍ zpívat. Pro mě je skutečným tahounem filmu, ač jím má být Barbra Streisand. Ne, že bych proti ní něco měl, zde hraje dobře, ale jak jsem psal, favorita mám jinde. Ten zvedl celkem hloupoučký film o nějaký ten stupeň nahoru, a tak mohu dát této klasice bez uzardění čtyři hvězdy. O finálním hodnocení rozhodl mimojiné i závěr filmu, který se mi zdál oproti různým romantickým filmům (hlavně těm z dnešní doby) celkem normální a chválabohu vybočující z řady. A pro nadprůměrné hodnocení se přimlouvá i moje zalíbení ve starých filmech (ne nepodobné Oskarovi). (28.03.2009)

Gene je odborník na túto profesiu,v ktorej sa spieva,tancuje,vymýšľajú sa prepracované tanečné čísla za doprovodu hudby,ktorá získava prestížne ocenenie Oscar,kde v tomto prípade len režíruje,svižná,cieľavedomá réžia,ktorá ale nie je na úrovni predošlého muzikálu Spievanie v daždi z roku 1952,tomu sa nevyrovná,ani to nechce,tento prakticky okrem dĺžky neurazí,ale ani extra nenadchne.Tak,keď nie je pred kamerou,je za kamerou,aby sa mohol lepšie sústrediť na choreografiu,do ktorej prichádza božská Barbra Streisand,ktorá Gena dobre zastúpi,ale na jeho kreácie nestačí ani celý herecký ansámbel,Walter je mrzutý,spev a tanec nie je jeho šálkou kávy,nič moc... Cornelius Hackl a Barnaby Tucker sú pohoďáci od prvého záberu a budú v tom pokračovať aj po zoznámení sa s dvomi peknými babenkami... Film ako celok občas nudí,púšťať si čísla je lepšia voľba ako vidieť celý skoro 2 a pol hodinový muzikál,ale treba absolvovať túto jazdu,ktorá nie je zbytočná,pokiaľ vám niečo hovoria tieto mená... Okrem toho sa ešte ponúkajú ďalšie technické kategórie,kamera,strih,či kostýmy to ešte viac spríjemnia... (20.07.2014)

S trochou kontextu mi Dolly vadí ještě o kus víc. Kelly po Zpívání v dešti experimentoval, ale povedlo se mu to jen teoreticky (uznáním kritiků a porot), ne prakticky (éra muzikálů skončila, lidi nechodili). Nyní, po víc než deseti letech od svého posledního režijního muzikálu, si stýská po atributech žánru, které vedly k jeho konci - okázalé, ale unyle melodramatické náměty, příliš archetypální postavy a neaktuálnost. Vůbec nechápu, co ho k tomu postoji vede, když by bylo logické (nebo alespoň kontinuální), aby měl přesně opačný. Dolly neupírám drajv některých čísel, Matthaua a několik skvělých hlášek. Rozhodně upírám afektovanou Streisandku a náhlý stesk po něčem, co se Kelly na nějaké úrovni pokoušel osobně vymýtit a co vedlo k utlumení žánru - přesvědčení, že má muzikál "nějak" vypadat a nemůže vypadat jinak. Myšlenkově strnulý film, který opěvuje strnulost. Samozřejmě velkoryse a kvalitně provedený, ale těžko se s ním smiřuje. (04.08.2017)

Každý žánr má svou nezpochybnitelnou klasiku, DOLLY patří mezi její démanty. Barbra Streisandová tu určitě hraje jednu ze svých životních rolí. Vyjadřovat se ke kvalitě jednotlivých čísel a výstupů by bylo marnotratným plýtváním superlativy. Neodolatelná ženská strategie úsměvů, úhybů, upejpání a vrtění slaví zasloužený úspěch, v němž zaniká jedno: ženský mozek a důvtip, které by mohly být využity ve vhodnějších poměrech užitečnějším způsobem k obecně prospěšným věcem. Tím Dolly nechci hanět, naopak - vzdávám jí zasloužený hold. Vždyť každý - i muzikálová postava - má právo na štěstí. (31.12.2007)