Hosté

Režisér Elia Kazan se tímto filmem vrátil k odezvám války ve Vietnamu z psychologického hlediska.   James Woods zde hraje muže, který se po návratu z Vietnamu oženil, s manželkou mají dítě a oba bydlí s manželčiným otcem, spisovatelem, který zetě moc neuznává a vyčítá mu zbabělost. Jednoho dne se v domě objeví dva bývalí váleční kolegové manžela. Zpočátku poklidné setkání pod povrchem skrývá nevyřčené křivdy, které teprve na konci vyplynou na povrch. Bohužel nutno říci, že se Kazanovi snímek nějak vymkl z ruky a neujasnil si, co vlastně chce říci. Přenést krizi svědomí a posunuté hranice násilí do kruhu rodinného je sice zajímavý nápad, ale na celovečerní stopáž roztažený přináší jen nudu. Ono postupné odkrývání pohnutek dvou kamarádů, a toho, o co jim jde, začne brzy nudit, navíc vnímavější divák brzy pochopí, kvůli čemu přišli, a pak si jen odškrtne bod, že se stalo, co si myslel. Nejvíce zklame právě konec, který měl být asi ohromnou konfrontací, ale v Kazanově podání je tak vnitřní, že se rozhodl nedat divákovi ani náznaky (kromě jedné soulože) k nějakému výkladu nebo svému pohledu či nějakému vyznění, takže veškerá dosavadní očekávání vyšumí do ztracena.  Velmi povedené herecké výkony a atmosféra, která však časem upadne a divák akorát čeká na onu "konfrontaci", které ne a ne přijít. Čekal jsem něco jiného, než jen upovídané drama, kde se osmdesát minut mluví z cesty (případně jen lehce naznačuje) a všichni se tváří podezřele, a teprve posledních deset minut se opravdu jedná Disk také nic moc. Na úvod zdržuje protipirát a čtyři trailery, ty samé pak najdeme znovu MagicBox ví proč v menu. Zvuk u filmu je v mono, obraz nevyčištěný, s viditelnými vadami na filmovém materiálu. Žádné bonusy, jak je u MagicBoxu z 99,9 % zvykem. (06.06.2022)

Průkopnický film o prvních projevech vietnamského syndromu, o válce, v níž USA byly poraženy dnes osmdesátimilionovým jihoasijským národem a o následcích, které tento ničím neoprávněný konflikt vyvolal v americké společnosti, ilustruje tuto skutečnost na příběhu jedné rodiny doslova až laboratorním způsobem. Někdejší přátelé se scházejí za mimořádných okolností a otázka válečných zločinů, jichž byli jak pachateli, tak svědkem, působí během zhruba 14-20hodinové návštěvy jako lučavka královská. "Divadelní" metoda natáčení není v žádném případě černobílá: bez slabin nejsou ani usvědčení váleční zločinci, kteří si své stigma ponesou doživotně s sebou, ale ani rodina jejich přítele, v níž funguje normálně snad jen láska k dítěti-nemluvněti. Způsob, kterým se tato krize řeší, naivita, kterou prokáže nesezdaný pár, ale i nepřiměřená brutalita, s níž reagují oba propuštěnci, je a měla by být chápána symbolicky a důsledně v kontextu doby. Film, bepozpochyby natáčený v r. 1971, a do kin patrně uvedený o rok později, spadá do vyvrcholení barbarského amerického angažmá a bezradnosti amerického vedení tušícího nedohlednost vítězství. Závěrečná otázka hlavního hrdiny k právě znásilněné partnerce "Jsi v pořádku?" je otázkou, kterou Elia Kazan adresuje soudobé americké společnosti. Otázkou, na kterou si v mnoha ohledech druhá nejstarší demokracie světa stále dluží odpověď. (25.02.2012)

Radko**** píše: Čo si sa raz za vojny naučil - v civile akoby si našiel. Z toho se dá vyjít a tento stav specifikovat jako nesnesitelnou touhu po opakování. Něco o tom vím - samozřejmě v menší, celkem neškodné míře - z vyprávění některých lidí, kteří měli na vojně nějakou rozhodovací funkci (poddůstojníci mazáci, absolventi a pod.). Jsou to ti lidé, kteří rádi vypravují svoje zážitky z vojny. Cítil jsem přitom vždy jejich neodbytnou touhu si zopakovat některé své vojenské okamžiky alespoň ještě jednou v civilu. Elia Kazan nás nechává celý film vibrovat v otázce, jak daleko to návštěvníci dotáhnou. Přitom se musíme obávat se i toho nejhoršího: přijeli přece s puškou. A nepřijedou znovu? - A stejně tak jejich obhajoba, že to ve válce bylo normální, nás neopravňuje k tvrzení, že v civilu tomu tak není nebo to odbýt tím, že se jedná o pomatené osoby. Válka je příčina a civil důsledek.- Kazanova genialita rozšiřuje komorní příběh o jednom páru a dvou návštěvnících ještě o dalšího protagonistu: otce děvčete, který byl ve 2. světové válce. Jeho roli tu nelze podcenit, filmu dává příchuť masa ze zabitého psa. - Agresivita a násilí se samozřejmě nerodí na vojně ani ve válce, je to jeden ze základních lidských pudů. Ve válce se pouze uvolní a v civilu se už nezkrotí. A tak jsme zpět u první věty: Co se na vojně projeví, v civilu jak bys našel. Jestli toto je vietnamnský syndrom, budiž; jisté je, že je tu s námi od nepaměti.   (03.03.2022)

Čo si sa raz za vojny naučil - v civile akoby si našiel. Ak sa niekto naučil počas bojov bezškrupulózne znásilňovať a vraždiť, tak prečo by si čosi z naučených vojnových znalostí nevyskúšal v civile? Navyše, ak ide o súčasť pomsty voči bonzákovi, ktorý aj podľa rozhodnutia súdu nahlásil niečo, čo bolo úplne v poriadku. Temná návštevnícka dráma, umocnená tým, že všetci prítomní - s výnimkou malého chlapčeka - sa chovajú ako veľmi podivní psychomagori. (03.07.2021)

Reziser Elia Kazan /na vychod od Raje, Tramvaj do stanice touha/ natocil len priemerny film o pomste za to, ze akysi clovek x proti nim krivo svedcil.Slusny psycho fryler, nielen o dozvukoch vojny z Vietnamu, ale aj o pomstu. James Woods a Patrick McVey odviedli dobre herecke vykony, ale nuda aj tak dostala priestor. Tempo sa dost casto uvolni, atmosfera slaba a nevyrazna akurat to znasilnenie bolo dost extremne. 69 % (10.06.2017)