Električka zvaná Túžba

Jedinou malilinkatou výtku bych měla - přestože film disponuje neskutečně silným scénářem, je na výsledku docela znát, že předlohou byla divadelní hra. Trochu z dialogů (a monologů), hodně moc z neměnnosti prostředí (v podstatě celou dobu se nacházíme v jediném bytě a na schodech na jeho dvůr). To ale nemění nic na tom, že jde o skvělý film, který má co říct i po více než 50-ti letech a myslím, že ani do budoucna tolik nezestárne. Poblouznění lidské duše tady totiž byly, jsou a pořád budou. A Elia Kazan dokázal za vydatné podpory Tennesee Williamse převést všechna trápení na stříbrné plátno takovým způsobem, že to bude mít co říct lidem i za sto let. Tak poctivých 5 hvězdiček už jsem dlouho nedala... (24.06.2007)

Brando je vskutku zvíře, při prvním pohledu na jeho obličej a muskulaturu jsem málem oněměl úžasem. On je hlavním motorem filmu, kterého sledovat je čirá radost. Jeho Stanley Kowalski je sice v lecčems opravdu pěkný parchant, ale já jsem s ním cítil od první do poslední minuty. Zato Vivien Leigh vypadá v kontrastu s ním jako nesympatická nána, která mi byla protivná celý film - to její teatrální pojetí role se s Brandovým přirozeným ztvárněním hrozně bilo. Hrát to jiná, "filmovější" herečka, výsledek mohl být mnohem působivější. Od samotného příběhu jsem pak čekal trochu víc a závěr mě nechal zcela chladným. I tak ale musím Kazanovi nechat precizní práci s herci a detaily. (12.10.2009)

(SPOILERY inside) Stačí málo, oprostit se od doby a prostředí, a ten příběh ztratí šanci zestárnout. Jakékoliv nové verzi bude přesto kus původní síly scházet. Nepochybně. Verze filmová není výjimkou. Cenzoři měli společně s katolickou ligou potřebu uchránit skutečným životem netčené diváky před jistými „obscénnostmi“. Ve volném čase byste museli luštit nejzapeklitější šifry tajných služeb, aby vám z dialogu mezi Blanche a Mitchem došlo, že její manžel byl homosexuál. Scéna znásilnění končí, aniž by začala. Důležitý zvrat značí alespoň rozbité zrcadlo, do něhož Blanche dříve se stále menší jistotou hledívala. Jeden z mála to okamžiků, kdy si Kazan vzpomene, že režíruje film, nikoliv divadelní inscenaci. U materiálu obdobných dramatických kvalit ani není třeba vymýšlet složitě komponované záběry. Tím prvním a posledním jsou postavy a jejich dialogy. Stanley Kowalski, hlavní hvězda večera. Obhroublý, agresivní samec, který si hájí své teritorium, ale když není zbytí, umí nasadit tvář toho největšího kajícníka. Ta na Stellu zabírá. Jakkoli konec, opět vynucený cenzory, vyznívá jinak, není pochyb, že její „definitivní“ úprk nahoru, kam si přízemní Stan netroufá, definitivním nebude. Přijde zpět. Možná kvůli sexu, možná kvůli lásce. Takové, jakou Blanche nikdy nepoznala. Když se jí Stella táže, zda jela tramvají jménem Touha, má navrch, zároveň si nepřipouští, co je nám s ironií řečeno hned na začátku: další stanicí je hřbitov. I kdyby Tramvaj do stanice Touha nebyla nejlepší adaptací Williamsovy hry, což zatím nemohu posoudit, určitě patří k nejlepším učebnicím herectví s názornými ukázkami. Máte jedinečnou příležitost porovnat prvotřídní „method acting“ Marlona Branda a teatrální herectví Vivien Leighové, jejíž velká gest zčásti odpovídají stylu vystupování její postavy, herečky na svém soukromém jevišti, zčásti svědčí o tom, že vychází ze staré školy. Dva světy se střetly. Zoufalství, z něhož se svírá hrdlo – a do jehož ještě víc neprodyšné verze vše směřuje, představuje jednu z devíz filmu. Tu druhou, která je vlastně důvodem intenzivního prožitku z první, potom herci. Obdiv. 85% Zajímavé komentáře: Morien, murakamigirl, vadic (20.05.2011)

Mísí se tu nehorázný kontrast přirozeného výkonu Marlona Branda a neuvěřitelného přehrávání Vivien Leigh. Její postava byla veskrze nesympatická a i když tragická, prostě jsem jí neměl rád. Z mého pohledu to měla nejhorší Stella protože měla silný cit k Stanleymu i Blanche, ale jednoho se musela vzdát a tudíž se pak nenávidět. Zbylé dvě postavy byli tohoto ušetřeny. Vždycky ale miluju, když film který je starý skoro už 60 let je stále aktuální. Elia Kazan byl velký filmař. (14.12.2005)

Tennessee Williams byl mimořádný spisovatel. Elia Kazan byl mimořádný režisér. Marlon Brando byl zase mimořádný herec. Mohlo tedy vzniknout něco jiného než mimořádný film? Tramvaj do stanice Touha je původně divadelní hra oceněná Pulitzerovou cenou o tajemně-dekadentní starnoucí Blanche DuBoisové (Vivien Leigh), která po "ztrátě" rodiného sídla v Mississippi přijíždí za svou starší sestrou Stellou do francouzské čtvrti New Orleans. Stella tady žije v malém bytě se "zvířecím" manželem Stanleym (Marlon Brando), který aristokratickou Blanche nemůže logicky ani cítit (a ona zase jeho). Relativně jednoduchý námět - proč se tedy jedná o opěvovanou klasiku? V první řadě to je způsobeno kontroverzností filmu. Není tajemnstvím, že do roku 1993 byla k mání pouze cenzurovaná verze. V ní bylo vystřihnouto pouze cca. 3 - 5 minut, které ale snímku dali úplně jiný formát. Kazan totiž poměrně, na svou bodu, otevřeně ukazuje domácí násilí, ženskou sexualitu - nymfomanii a také se v náznacích zmiňuje o homosexualitě. I přes cenzurní střih však způsobil snímek v Hollywoodu nečekaný poprask (a poprask se vždy zapisuje do historie :) ). Za druhé je vyjimečnost tohoto snímku v hereckým výkonu Marlona Branda. Brando totiž předvádí do té doby nevídaný herecký styl (později pojmenovaný jako "Method acticting"), jež zahrnuje abosultní splynutí herce se svou postavou. Každá jeho věta, každý jeho postoj a pohyb je na svou dobu neobvykle realistický (srovnejte například Bogarta, jež dostal za - také velice mužnou postavu Charlieho Allnuta v Africké králově - tento rok Oscara. Oproti Brandovi, vidíme v jeho postavě "jen" herce jménem Humphrey Bogard s jeho přirozenou elegancí). Marlon tak do několika let nastavil touto postavou úplně nový herecký trend (viz. také zde často kritizovaný kontrast s, na tu dobu NORMÁLNĚ, hrající Vivien Leigh). Když už jsem se dostal k Vivien, je zajimavé že její pozdější realný život měl s postavou Blanche DeBuis hodně společného... A teď důvod proč nedávám plný počet pěti hvězd. Převod z divadelních prken se dle mého nezdařil úplně na jedničku a Elia Kazan mohl přednosti filmového formátu využít daleko lépe. Jedna místnost není sice na snímku na obtíž (viz. např. 12 rozhněvaných mužů), ale dialogy zde nejsou bohužel na takové úrovni aby vše po celé dvě hodiny utáhly... Přesto - jedná se o snímek, jež je po právem považován za klasiku filmu. She is as famous in Oriel as if she was the President of the United States, only she is not respected by any party. (27.06.2009)