Bez lásky

Po filmařské stránce skvělá práce. Hlavně pečlivá kamera je na výbornou, jak to obvykle u ruských filmů bývá, dlouhé záběry mi evokovaly meditativní kameru u Tarkovského. Ale scénář je nečekaně slabý, stejně jako v předminulé Jeleně. Citlivějšího a nezmlsaného diváka děj možná přiměje zamyslet se nad mnoha palčivými společenskými problémy, zatímco psychologickými filmy otužilý cynik bude už nejmíň od půlky pokukovat po časomíře. Postavy jsou sice více nebo méně realistické, zato ale krajně nezajímavé a nesympatické. Hlavně ústřední dámské trio je jak vystřižené z venkovského zvěřince: 1) Odporná SVINĚ (žena) - celou dobu jsem čekal, kdy už to její starej nevydrží a jednu jí po rusku jebne přes pysky. Narodit se takové matce je vskutku prokletí. A prokletí je mít i takovou bestii za ženu. 2) Vulgární KRÁVA (její matka) - jaká byla asi její matka? Kde započala tahle zrůdná protipřírodní mutace nenávisti k vlastním dětem? 3) Hloupá HUSA (mužova těhotná milenka) - chlap musí být opravdu mentálně retardovaný, když odejde z klece od strašné ženy do další klece k jen o něco málo méně strašné ženě; její hloupost i hloupost její matky je totiž děsivá. Muži v misogynním příběhu vycházejí o něco lépe, ale třeba onen dobrovolnický koordinátor se svými pomocnými asexuálními androidy už je za hranou uvěřitelnosti. Bylo by sice moc a moc krásné, kdyby tak dobří a nezištní lidé opravdu existovali, ale obávám se, že tady se tvůrci nechali spíš inspirovat ideály než realitou. Týpci a typky jak ze sovětských filmů o pionýrech. Nebo jak z potěmkinovského Putinova Ruska. A o jediné postavě která mě zajímala a k níž jediné jsem cítil empatii, o ztraceném klukovi, jsem se nedozvěděl vůbec nic, i když celý film byl vlastně o ní. Ale jistěže chápu, že takový byl režisérův záměr. Ale zkrátka mě to nebavilo. (12.12.2017)

Obrovský kus úspěchu tohoto filmu dělá hudba, je podobná Puškinovým básním, na povrchu jednoduchá a něžná, uvnitř sálající spalujícím žárem emocí. Skvěle napsáno, zahráno i zrežírováno. A ten dlouhý záběr z okna rekonstruovaného bytu hned tak nevytěsním, filmařské blaho. Snímku se podařilo zkombinovat ruské a francouzské pojetí naprosto úžasným způsobem, klenutá ruská stavba příběhu spolu s vypravěčským umem francouzských filmařů, dokonalý vizuál a sonda do současné ruské společnosti, to vše tvoří kompaktní celek, který je možno pouze obdivovat. (26.09.2020)

Vynášeno do nebes a papírově perfektní film. Těšil jsem se a to jsem neměl dělat, ve výsledku jde o "obsahově" nevyužitý potenciál, který i přes syrovost a reálnost prostředí schází mnohé. Zásadní problém vidím v nedostatečně prokresleném otci, jeho nevěře i občas uměle vloženému prvku závislosti na sociálních médiích, která nemá tu potřebnou pointu. (22.01.2018)

Několikrát jsem při filmu usnul, ale nebylo to vždycky jen kvůli nudnosti filmu, nýbrž únavou. Nemám moc rád filmy, kde se nic nevyřeší a zbytečně diváka hodinu napíná a snaží se vytvářet nějaký příběh. Velmi zajímavá je zde ústřední dvojice. To jsou opravdu rodiče, které bych nikomu nepřál. Nejlepší scéna je ta, když fotřík Boris "uklidí" svého synka do postýlky, protože ho ruší při zprávách, absence jakéhokoliv citu je tu neskutečná. (24.07.2018)

Andrej Zvjagincev to zřejmě po Leviatanu v Rusku ustál a může točit další filmy. Nicméně nelenil a opět si zvolil hodně náročné téma - rodiče, kteří ignorují svého syna a tak následuje tragédie. Fascinovala mě ta sebestřednost, ignorace, deprese, zmar a smutek okolí. Natočeno to bylo neskutečně kvalitně. Znát to bylo především na záběrech z ruského panelákova, který konečně vypadal trošku lépe, než jen panelákov. Ty jsou totiž snad v každém ruském filmu hlavní základnou filmové scénografie. K páté hvězdě jsem nedokázal pochopit tu lidskou aroganci, která v nás občas raší. Bylo mi z toho odporně. Navíc Nemilovaní jsou hodně pomalou filmařinou a tak se na ní musíte zatraceně připravit. O zážitek pak jistě neujdete. (23.10.2020)