Tlmočník

Netradičné road movie s hrdinami, ktorí stoja na dvoch stranách barikády a pátrajú po minulosti. Je to natočené veľmi dobre, hlavná dvojica hrá dosť dobre a ich interakcia ma bavila. Niektoré scény sa však občas dosť tiahnu, ale našťastie ich tam nie je veľa, takže mi to až tak nevadilo. Ale celkovo som bol veľmi spokojný s vyznením filmu a jeho obsahovou stránkou. 8/10 (15.06.2021)

Artově laděný středoevropský film, středoevropská road movie nejen Slovenskem, ale i časem a svědomím... Mimochodem je pěkné vidět, jak se pan Menzel etabloval coby herec a že ho Martin Šulík obsadil stejně, jako on kdysi obsadil do Vesničky mé střediskové jiného velikána československé kinematografie Františka Vláčila, hlavně proto, aby byla jeho tvář zvěčněna a archivována pro další generace...hluboká poklona, pane Menzele! (27.03.2019)

Film měl světovou premiéru na festivalu Berlinale provázenou poctou Jiřímu Menzelovi. Jakkoli je film hoden respektu, k zázraku má daleko.Od absurdity k moralitě je totiž příběh ve službách okaté teze vedený dost průhledně, třebaže mu vedle filmařské zručnosti hodně pomáhá humor. V úvodu Menzelův titulní hrdina, úsměvně dojemný typ úředníčka s aktovkou, kterému z pláště čouhá pistole, zazvoní u vídeňského bytu. Namísto bývalého důstojníka SS působícího za války na Slovensku, kterého přišel zabít odplatou za vraždu vlastních rodičů, tu však najde jen jeho syna, taktéž už pána v letech. Vymění si spolu pár jízlivostí, načež podivný host vypije sklenici vody, odskočí si na toaletu a důstojně odkráčí. Je to hezké, ale dost nepravděpodobné otevření – ale ještě nepravděpodobnější vývoj následuje, když si pro změnu Rakušan najme pomstychtivého vetřelce jako tlumočníka pro vlastní cestu Slovenskem po otcově tamní stopě řízené jeho starými dopisy. Autor tak ohýbá motivace obou hrdinů, jen aby je dostal do jednoho auta na pouť za vzájemným sblížením a poznáním pravdy. Jakmile už spolu sedí ve voze, jsou karty rozdané podle vděčného modelu protipólů. Menzelův samotářsky nerudný, úsečný pedant si diktuje pravidla, zatímco bodrý Vídeňák si bonvivánsky vychutnává výlet současností do minulosti. Lemují jej jednak staré archivy, listiny, fotografie a korespondence, jednak novodobé symboly, až příliš návodové jako potrhané volební billboardy u silnic. Sychravá nálada se zapadlými končinami pěkně ladí zásluhou kamery Martina Štrby, ale jako každá road movie je i Tlumočník omezen vyprávěním ve stylu od zastávky k zastávce. Už stopařky udají tón nenápadnému druhému plánu – propagaci místní turistiky. Účastníci výpravy tak zažijí svatbu, zabijačku – pravda, také krádež, ale se sociálním odstínem soucitu. Doslovnost se najde například když domov důchodců, tak s vynášením rakve. Přesto scenáristicky chytrý, hned trojnásobný zvrat ve finále. Menzelovi Simonischek hlavní roli přebírá: nenuceně, přirozeně, s bravurou laureáta Evropské filmové ceny pro nejlepšího herce za Toniho Erdmanna a člena vídeňského Burgtheateru. Už kvůli němu stojí Tlumočník za vidění. (14.04.2020)

Nejstatičtější roadmovie všech dob působící dojmem, že dramaturg omylem špatně klikl při hledání přílohy k mailu a tvůrci omylem zrealizovali první nástřel scénáře bez jakékoliv autokorekce nesmyslných zastávek a nefunkčních vztahů. PS: Při patnáctém leteckém tracking shotu auta doprovázeným tou samou melodií jsem vážně pochyboval o tom, že život jako koncept je nějak omluvitelný. (17.03.2018)

Po loňské animální hemoroidiádě beznadějného polského nudila s příznačným názvem Zvířata, vsadilo tentokrát letos nadmíru útulné Kino na granicy téměř na jistotu a zvolilo otvírák, u kterého se divák samým dokonalým rozptýlením nemusel soustředit výhradně na mimořádně rektohostilní sedačky Miczkiewiczovy pomsty dojebaným zádům aka v dalších bezohledech důstojného kulturního svatostánku polského Cieszyna. Geriatrický cestovýlet sanavažida a sanavaeses centrálním Maďarskem za účelem vyrovnání se s Hlinkovými gardami úchvatně pohání koncert naprosto famózního Arnoštka, jemuž neméně zdatně kunduje sympatický naviagrovaný Rakušák, který se ho urputně snaží nadrobit do každé ovce, na níž cestou kluci narazí. Z počátku je to výlet roztomile sarkastický a plyne rychleji než cévkování zkušenou staniční sestrou, poté však téma zvážní, dědci se tak trochu začnou šourat s chodítkem do Kauflandu a Šulík frajeřit, že má drona. Cesta z Martina do Popradu je sice malebná, ale pokud se člověk zrovna psychicky nechystá na maďarský cestopis, tak nějak si ji na plátně projet celou moc nemusí. Chcípající tempo chvílemi vytrhne několik opravdu sugestivně mrazivých momentů z dob desionizace Uher, nicméně dostatečně odhodlaný frajer s nůžkami by to dozajista dostříhal i k silné čtyřce bez funivého poposedávání. (29.04.2018)