Zločin a trest

To je snad poprvé, co Kaurismäki přehnal stopáž, protože tady jsem se místy poměrně nudil. Jenže i tak je z toho cítit ta typická Kaurismäkiho atmosféra s jeho typickou kamerou, typickými hlavními hrdiny a typickým pomalým vedením děje. A právě to vedení děje se mi tady líbilo ze všeho nejvíc a vlastně i kvůli tomu se mi tahle verze Zločinu a trestu docela líbila. Takže proč ne, Kaurismäki sice má dost lepších filmů, dalo se na tom ještě zapracovat, ale určitě se mi to líbilo víc, než Le Havre. Navíc na debut je to poměrně zdařilé a i místo pro humor se tu najde. Slabé 4* (24.07.2020)

Člověk si po celou dobu filmu stále opakuje "hm, je to dobré" - ale je to právě bohužel opravdu jen dobré. Herci jsou dobří, avšak nevýrazní; zpracování slavného Dostojevského románu z pohledu relativně nedávné minulosti je dobré, né však skvělé nebo úžasné; kamera je dobrá, avšak nijak ohromující;... Prostě celé je to takové nemastné neslané - zklamání. (29.08.2006)

Ale áno áno, ono to má osobitú atmosféru, no nie preto, že by sa s ňou režijne pracovalo, ale preto, že herci budia dojem, akoby šlo o osoby s duševnou poruchou. Že sú všetci extrémne nesympatickí, budiš, no tá forma, akou sa prezentujú, te je proste umelecký skvost. Kým nejaká vydala hláska, najprv je 30 sekúnd ticho, čudný ksicht, pohľad, pričom keď aj niečo povie, recitácia každého slovo trvá toľko sekúnd, koľko by sa malo prežúvať. Neskutočne ma to znervózňovalo, a to som pomerne citlivý človek. Síce cynik, ale citlivý cynik. Tento film je fakt ZLOČIN, pričom TRESTOM pre diváka je sledovať ho. Samotné, jebnuté, doslova jebnuté správanie hlavných postáv radšej ani nebudem komentovať. Dej detto, lebo tu skrátka niet čo komentovať. (21.11.2021)

Před časem jsem tuším napsal, že s tvorbou Akiho Kaurismäkiho končím, protože jsem viděl bez jakéhokoliv úspěchu již 3 dle zdejších ohlasů geniální filmy tohoto finského režiséra a vůbec mě ničím kromě občas zajímavé hudby nebo kamery neoslovily, spíše mě dokonale otrávily. Ale zdá se, že tak jako mnoho jiných undergroundových tvůrců, tak i finský svéráz Aki má ve své tvorbě chvillku, kdy natočil zcela „normální“ film. Aniž by úplně upustil od experimentu i některých typických prvků své další tvorby, nabídl Kaurismäki ve svém debutu velmi sympatickou psychologickou kriminálku s variací na Dostojevského Zločin a trest. Samotný děj z románu jen volně vychází, původní téma modernizuje, ale zároveň tam, kde se od předlohy značně odchýlí, tam hezky na původní román odkazuje v dialozích (např. „spousta času na to opatřit si sekeru a zabít třeba dva obchnodníky...“) a díky těmto změnám se nový příběh o zločinu a trestu z Helsinek 80. let stává i napínavým. Jednotlivé postavy jsou dobře propracované, vzájemně hrají mezi sebou zvláštní psychologickou hru, nejednou překvapí svým jednáním, aby se nám pak v jejich dialozích postupně odtajovala jejich motivace a myšlení. Víc než v hlavním antihrdinovi jsem si coby divák našel sympatický bod v povahově silné ženské hrdince a rovněž neotřele jednajícím policejním komisaři. Škoda, že film postrádal alespoň jeden skutečně výrazný herecký výkon, který by celý film povýšil o třídu ještě výš, ale jinak byl jsem na Akiho film až nebývale velmi spokojen. Navíc si to zachovalo z původního románu i tu silnou myšlenku. 75% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (04.03.2021)

Musím se připojit k názoru, že Kaurismäki vlastně okleštil předlohu o to nejzajímavější. Navíc mě zarazil scenáristický tah, který hlavní postavě dává motiv z minulosti. Ač to Rahikainen později popírá, na rozdíl od Raskolnikova má jasný motiv a tím pádem i vztah k oběti. Film má i zajímavé momenty, nicméně spíše plave v průměru, zvlášť pokud máte alespoň nějaký vztah k předloze. Nicméně zmíňka o sekyrách potěšila. 5/10 (14.06.2017)