Leningradskí kovboji dobývajú Ameriku

Skvělý způsob, jak natočit film s minimálním příběhem i náklady, a přitom ho ještě moci jednoduše prodat do celého alespoň trochu anglicky mluvícího světa. Lámaná angličtina a sluneční brýle místo uhlazeného a precizního hereckého projevu. Může se to zdát jako znouzectnost, ale kdo první postaví postaví vajíčko na špičku, vyhrává. (22.04.2012)

Film, který je Kaurismäkiho poctou Jarmuschovi - ostatně oba mají zálibu v road movies s lidmi na okraji společnosti či jinak vykořeněných. Na absurdním příběhu mizerné finské hudební skupiny s botami i účesy do špičky, která jede do Ameriky, protože tam poslouchají všechno, sledujeme tour po malých městečkách, průmyslových zónách až do Mexika, kde mají hrát na svatbě. Členové skupiny jsou vykořisťováni zpupným manažerem (který sám je k politování), dojde i ke vzpouře. Celý film se line v jemně nostalgické náladě - asi jako když máte prázdniny či dovolenou, nikam nespěcháte, a tak prostě jdete tu sem, tu tam, sem tam prožijete nějakou drobnou příhodu, vtípek, setkáte se s někým zajímavým a společně při jamování strávíte večer - ano, tak pomaličku a pokojně film plyne, o to více však vyniknou některé fórky naprosto suchého humoru, kdy členové skupiny s naprosto vážnými obličeji buď něco provedou, nebo je jim provedeno, ale každopádně to svým kameňáctvím vyzní komicky. Samozřejmě, uznávám objektivně, pokud se člověk na tu poklidnou, prázdninovou notu putování nenaladí, asi ho film nezaujme a možná u něj i usne. (29.06.2019)

A tohle mělo být co? Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale jaksi vůbec nechápu, proč se zde Fínové chtějí za každou cenu přiblížit tupému americkému humoru. Nejspíš aby ty Američany ve své případné trapnosti ještě více překonali, ale ono je to vlastně jedno. Napůl nepovedená parodie, napůl nestoudná vykrádačka skvělých The Blues Brothers a dohromady rádoby umělecká absurdní nuda mě asi tak dvakrát – třikrát dokázala krátce pobavit díky vtipným pohledům manažéra kapely, několikrát jsem mezi tím hlavou během pár vtípků pokyvl ve stylu „ale tak joo“ a zbytkem jsem se už jen s vypětím sil prodral s pocity málem nikdy nekončící trapnosti. Aki Kaurismäki mi svými filmy a stylem humoru nikdy neseděl, ale v některých filmech jako Calamari Union se mi líbila alespoň originální a zajímavá hudba. Ta zde byla pro jistotu nahrazena nevtipnými parodiemi na známé skladby na úrovni amatérských ochotníků. Je mi líto, ale v tomto filmu jsem jaksi nenašel nic, co by mě výrazněji oslovilo.. [25%] (23.09.2021)

Jedna z nejpodivnějších, nejzajímavějších a svým způsobem z nejzábavnějších komedií, co kdy byly natočeny. Úžasně stylizovaný film o finské kapele, která se rozhodne prorazit v USA, ale osudem je nasměrována ke kariéře v Mexiku:-) Jejich cestu na mexickou svatební slavnost oklikou přes Spojené státy tak dokumentuje tahle podivuhodná road-movie, která je plná všelijakých bizarností, šílených písní, ujetého humoru a stylizace kapely, která dosahuje dokonalosti. Aki Kaurismäki natočil nízkorozpočtový film, který dokazuje, že v komediálním žánru rozhodují nápady a ne peníze... Silný finský originál... (i když...Kaurismäkiho styl plný pomalého tempa, statických obrazů a minima střihu se velmi blíží ve filmu ne náhodou účinkujícímu americkému králi nezávislého filmu Jimu Jarmuschovi a jeho režijnímu rukopisu) (18.03.2007)

Film mne dlouhá léta zázračně míjel a dostal jsem se k němu až po třiceti letech od jeho vzniku. Čas mu neubral na síle, i když dnešní generaci bude připadat trochu předpotopní. Tak se tenkrát ale dělal nezávislý film. Songy byly dost dobrý, cesta napříč Amerikou a hudebními žánry, na nedělní odpoledne jsem si nemohl dát nic lepšího.... (27.02.2011)