Zmluva s vrahom

-3* Filmy tohoto režiséra můžu a jeho styl mi sedí - absurdní situace, nadhled, minimalismus. I tento obsahuje stejné ingredience a přitom mi přišel jiný, takový neslaný nemastný. Možná z těch evropských herců nevyzařovala stejná energie, na kterou jsem zvyklý od chladných seveřanů. Nebo to bylo na můj vkus přehnaně minimalistické, naivní a předvídatelné? Nevím, ale i to má stačilo, aby to bylo na tři hvězdy :-) [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (11.09.2016)

Absurdní. Slovo, kterým lze tento subtilně působící filmeček nejsnázeji popsat. V dalším sledu dalo by se dodat výrazy jako nemluvný, úsporný, ale také nudný a těžkopádný. Na několik výborně vypointovaných scén tu připadá hodně hluchých. Pokud si dobře pamatuji, tak třeba první tóny hudby zazněly až s hospodským vystoupením Joea Strummera (The Clash) a to už byl snímek určitě za polovinou. Nevím také, jestli to byl záměr, ale film vyznívá daleko starší, než ve skutečnosti je. S přibývajícími minutami změnil se při sledování postupně můj nevrlý třes nohou téměř v dupot, což nebývá dobrým znamením ani u artové projekce, kdy člověk obyčejně čeká (jaksi samozřejmě) trochu těžší látku. 50% (22.03.2010)

Určitě je to dobrý film, bohužel mě ale neoslovil tolik, jako Kaurismäkiho finská tvorba. Ta kombinace angličtiny a Londýna mi bohužel moc nesedla a nepřišlo mi to ani tak zábavné, jako jiné Kaurismäkiho snímky. Samotný námět o postavě, která chce ukončit svůj život a zaplatí si na to nájemného vraha, je podle mě úžasný, ale to zpracování mi bohužel přišlo nepříliš povedené, a na to, že to má jen 79 minut, se mi to subjektivně docela vleklo. Celkově myslím, že z té látky šlo dostat mnohem víc, takže za mě spíše jen slabší dojem. (11.05.2020)

Komedie? No nevím nevím, mně do smíchu moc, věru, nebylo, ba naopak. Což nemyslím jako mínus, ani jsem od tohoto snímku nic takového nečekala. I když, občas mi některé scény dokázaly vyloudit menší či dokonce větší úsměv, to nemohu (a ani nechci) popřít. ;-) Především mi bylo ale hodně smutno. Zejména, když někdo dokáže po 15 letech, s cynickým výrazem a takřka bez mrknutí oka, vyrazit spolehlivého, věrného zaměstnance. A ještě více z jeho reakce na to (i když to patrně nebyl jediný důvod, jako spíše poslední kapka). Ale jo, našlo by se občas něco "hořce úsměvného", např. nevydařené pokusy o sebevraždu. No ale především mne nejvíce nadchnul Jean-Pierre Léaud (mám dojem, že jsem ho snad i poprvé slyšela mluvit anglicky ;-)), na něj mám prostě po všech stránkách slabost. ;-) On snad nemůže zklamat nikde, i kdyby účinkoval třeba v reklamě na dámské hygienické potřeby. :-D I tu cigaretu umí držet tak nějak hodně zajímavě, ležérně a sexy. :-D Sexy ležérně. :-DD Moc se mi líbila i jeho půvabná filmová partnerka. Obzvláště pak musím vypíchnout scény jejich sblížení, kdy nebylo vůbec potřeba nic intimního ukazovat, bohatě stačil krásný polibek, objetí, a každému normálně smýšlejícímu člověku muselo být jasné, co spolu asi provádějí, že neháčkují pléd. :-D Ach, jak já bych tuze ráda s Jeankem Léaudem háčkovala pléd... :-DDD (14.08.2020)

Kaurismäkiho pojetí sociálních témat je v kinematografii jedinečné, jeho rukopis je nezaměnitelný... Když se to navíc doplní o prvek nájemného vraha, kterým je film šroubován ad abusrdum, a hlavní postavu ještě k tomu nepřekonatelným způsobem ztvární můj oblíbený Jean-Pierre Léaud, vznikne ve výsledku snímek, u kterého se lze válet smíchy, mačkat zvlhlý kapesník, nadávat nad nespravedlností světa nebo prostě jen obracet oči v sloup (nebo všechno dohromady) - podle preferencí diváka. Zkrátka v mých očích film nemá chybu; úspornost, s jakou režisér rád točí, tj. minimum dialogů, minimum hereckých projevů, ba pohybů postav, minimum všech zbytečností, které jsou vyváženy pestrými barvami a hutností obsahu - to jsou skutečnosti, které režisérův styl přivádí k dokonalosti a právě v tomto filmu nacházejí nejlepšího uplatnění. Vždyť také Najal jsem si vraha je pro mě nejlepší Kaurismäkiho snímek... Vlastní příběh je nepochybně jednoduchý. Ale síla filmu je v tom, jak dokáže drobnými epizodkami navodit pocity deprese, zdůraznit osamělost hrdinů, navozovat otázky typu "pro co vlastně má cenu žít?" Takhle to umí málokdo a málokdo má tak výrazný styl jako Kaursmäki (ovšem jak už to bývá, nemusí se zavděčit všem...) (22.06.2008)