Nesnesitelná lehkost bytí

Nesnesitelná nuda dívání. Ne že by česká hymna zpívaná Američany neměla své kouzlo, ale mě prostě ten příběh absolutně nezaujal. Nevím, jestli je na vině Kundera sám nebo filmoví tvůrci, každopádně jsem se nevýslovně nudil, naprosto mě to nebavilo a postavy filmu nezajímaly (jak je to ostatně u drtivé většiny filmů o "intimitě"). Shrnul bych to do konstatování že on mrdá kdekoho, oba jsou na sobě svým způsobem závislí a končí špatně, protože takové je umění. (15.11.2006)

Z jedné strany jde o zajímavé téma, příběh se mi líbil (knižní předlohu znám jenom podle názvu) a přestože nebyl nijak objevný, výjimečný, tak se mě nečím dotkl a hlavně se docela dobře trefil do mého duševního rozpoložení v době sledování filmu. Oceňuji také to, že obraz Československa podle američanů mě neuráží (i když to Landovského prase, no... ) a také slušný casting (kromě Day-Lewise, který sice hraje dobře, ale do své role mi ani trochu nesedí). Na druhou stranu by ani trochu neškodilo sestříhat film pod 2 hodiny a dostat do něj nějakou hlubší myšlenku, místy mi přišel dost prázdný. Škoda, mohl být výborný, takhle jde o dost velký průměr. (28.11.2006)

Přesto, že je Kaufman hodně důsledný a předkládá i pro českého diváka reálně vypadající české předměty (dopis je nejen psán v češtině, ale je i velice blízko tomu, jak ho pak Sabina interpretuje), film prostě není český. A je to překvapivě dobře. České zpracování Kundery by se soustředilo na tři ústřední postavy, jejich hořko-sladkou iterakci a tím by byl determinován celý snímek. Kaufman modeluje Československo počátku sedmdesátých let dvacátého století, nehledá šeď v exteriéru, do interiérů dokonce vnáší hravost, ale noří se hloub a probádává, jsa veden Kunderou, šeď mezilidských vztahů. Kaufmanovo pojetí je hodně Kunderovské, mírně plačtivé, trošku nabubřelé a hodně opovrhující Kunderovou bývalou vlastí. Za vše stačí zmínit podprahové sdělení, že pokud chcete mít kamaráda, jemuž můžete bezvýhradně věřit a vše mu sdělit, musíte si pro tyto účely pořídit prase. Záměrně je zde vzorem toho čistého právě prase. Druhým hodně bolestivým políčkem do české tváře je postava inženýra. Kdo by mladému Stellanovi odolal, že? Jenže je skutečně tím, za koho se prohlašoval? A hýbaly závěsem skutečně jen vzdušné proudy? Pan inženýr byl vlastně spouštěčem druhého přesídlení Terezy a Pavla včetně všech důsledků tohoto přestěhování. Sabina, žena s kloboukem po dědečkovi, dokázala uniknout. I když se jí v závěru Kaufman věnuje krátce, není možné si nevšimnout, že dříve hravá, usměvavá Sabina, plná života a chuti nasadit si klobouk, náhle povadla. Místo klobouku si nyní nasazuje frustraci. (06.07.2023)

Zase další píčovina, která má tady podezřele vysoký hodnocení a já se tim nechal oklamat. Když to tak celý shrnu, tak ten film vypadá asi takhle: bla, bla, bla, kecy, kecy, šukačka, nuda, nuda, kecy, kecy, šukačka, pár archivních záběru, nuda, nuda, šukačka... Spíš se to mělo jmenovat "Nesnesitelná nuda k zblití". Navíc ve filmu jsou takový pěsti na oko jako např. to, že sovětská armáda používá americký náklaďáky nebo, že hlavní hrdina jezdí v roce 1968 hundrtkou se zapuštěnejma klikama. Upřímně řečeno jsem sledování týhle sračky vzdal asi po 2 hodinách, ale předpokládám, že finále nepřineslo žádnou závratnou změnu. (19.11.2006)

V ten páteční večer jsem měl za sebou už dva filmy, perný pracovní týden a „na krku“ třetí hodinu ranní. Netušil jsem však, že Kaufmanovým zpracováním Kunderova románu NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ budu natolik pohlcen, že po následující (bezmála) tři hodiny nebudu mít na spánek ani pomyšlení. Snímek se vedle tématu složitosti a tíhy života s člověkem, který bere život „nesnesitelně lehce“, a strachu v „diktatuře proletariátu“ dotýká také problémů života v exilu. Poznámka: snímek - nabývající na síle také díky filmovým sekvencím z dokumentu Jana Němce ORATORIUM PRO PRAHU (zachycující pohnuté srpnové dny roku 1968) - byl v roce 1988 nominován na Oscara, a to ve 2 kategoriích - kamera a scénář. (04.09.2003)