Štvorec

Všetko tu už bolo. Polemiky nad tým, čo je ešte umenie, a čo už nie. Je reklamný videovirál dôležitejší ako to, na čo upozorňuje? Zmätenosť a nejednoznačnosť prezentovaných solidárne humanistických posolstiev dobre situovaných mužov a žien sa naplno prejavuje v ostrej konfrontácii s osobným stretom ich nositeľov so sociálnou realitou. Odcudzenie sa naozajstným problémom doby a spoločnosti. Pestovanie si spoločenských a vzťahových kontaktov na základe spoločenského postavenia. Vše objímajúce občianske a politicky korektné frázy bez akéhokoľvek obsahu premietané do spoločenských a následne aj zákonných noriem. Konfrontácia "normality a uhladenosti" civilizácie s prírodným barbarstvom. Ale všetko pekne v jednom štvorci, to tu hádam ešte nebolo. Tak zato veľké plus. Plus ďalšie za scénu nóbl vernisáže s inscenovaným vpádom opičieho divocha. Skvelé je, že film priam podnecuje k polemike a vyjadreniu názoru naň. Poznámka: Tak ja jeden názor na riešenie dekadentnej spoločnosti mám. Hoci málokomu sa bude páčiť. Pritom vrcholné manažérske tímy s takým konceptom dávno pracujú. Druhá vec je, že ho zákerne zneužívajú na ekonomicko-mediálno-pracovnej úrovni pre prehlbovanie nadnárodného globálneho kapitalizmu. Ide o pozorné, sústredené čítanie s porozumením (nie s a priori odsúdením) a následné priame aplikovanie Maových téz o revolučnej zmene spoločnosti do praxe. (05.01.2021)

Díky tomu, že se mi poštěstilo od Östlunda zhlédnout i jiný jeho film (Vyšší moc), jsem byl zhruba připravený na to, co mě může čekat, a také se mi podařilo celkem rychle navyknout atmosféře snímku a jeho hlavním myšlenkám. Režisér si i tentokrát bere na paškál současnou (západní) společnost, jen těch jednotlivých témat je o něco víc. Nejistá role dnešního muže, hrdinství versus strach, vynucovaná pomoc, tížící svědomí a zodpovědnost, vlastní trapnost, snobské umění (a společnost), moderní technologie, uhozená politická korektnost (nejen ve Švédsku)…a řada jiných věcí k zamyšlení (bohužel místy až zahlcení), na které tvůrce nahlíží optikou satiry, mnohdy originální, absurdní, kousavé (až nepříjemné) a vtipné (vede použitý kondom). Já se opět převážně bavil (líbí se mi, jak se Östlund vyžívá v trapnosti svých postav), škoda jen, že některé scény u mě úplně nepadly na úrodnou půdu (např. opice či odpadky). S koncem to znovu nebylo úplně slavné, ale lepší než u Vyšší moci. Celkově to vidím na silné 4*. (25.11.2018)

"Čtverec" nabízí divákovi možná až příliš témat k přemýšlení a přiznám se bez mučení, že jako konzument převážně komerční, nikoli artové filmové produkce jsem úplně netušila, co si z příběhu mám odnést. Snažila jsem se snímek vnímat více jako komedii a několikrát jsem se od srdce zasmála (telefonát z Youtube a video s názvem Malá blonďatá žebračka rozmetaná na kusy - boží). Nenudila jsem se, ale jaksi nemám motivaci podívat se podruhé. (07.10.2017)

Přijde mi to až mystický. Zrovna dnes má premiéru film Pepa, kde se hlavnímu hrdinovi - zpuchřélýmu volovi v podání Michala Suchánka- dějí různá “příkoří”. Bakalářský hovadiny, typický pro (nejen) malej čecháčkovskej, přízemní film. A pak uvidíte Čtverec a najednou zjistíte, jak může být de facto totožný téma ztvárněný naprosto, ale naprosto odlišně. Asi milionkrát rafinovaněji a miliardakrát nápaditěji. Odpovědi nedostáváte, ale sami si je máte šanci vytvořit a zformulovat. Ta jedna chybějící hvězda padla za oběť tomu, že jsem v téhle disciplíně ne úplně obstál. Některý věci jsem si vysvětlit nedokázal (rozplizlá linka s novinářkou Anne-např.). Režijní přístup byl ale neotřelý, odvážný a bravurní, nemalou odvahu prokázala i produkce. Bláznů, kteří dokážou ocenit filmy podobné Čtverci, po světě moc neběhá. To takovej Pepa se o sebe bát nemusí. A čím blbejší bude, tím to pro něj bude lepší. Jsem hroznej skeptik, já vím. Hrozně rád bych se mýlil. Leč... (31.03.2018)

Tenhle film je tak košatý, že jsem jej musela chvíli zpracovávat. Cristian je na první pohled úspěšný a uhlazený muž bez poskvrnky. Jako kurátor muzea se setkává s donátory z vyšší společnosti, kteří jsou ještě uhlazenější a zbaveni i těch nejmenších skvrnek. Jenže to vše je jen skořápka, pod kterou hnízdí pokrytci nejhrubšího zrna. Cristian je vystavován různým situacím a pomalu odhaluje svoji tvář. Jenže je to jen jeho tvář? Neodvracíme spolu s Cristianem příliš často oči od věcí, které nejsou pěkné? Je snazší zavřít oči, než pomoci druhému. Östlund svému divákovi nic nedaruje, pomocí úžasné kamery před něj hází indicie a nutí ho zamyslet se nad stavem současného světa, potažmo i sebe sama. Geniální hudba zvedá káravě ukazováček a posměšně vrací modernímu Evropanovi jeho prázdné žvásty o návratu ke křesťanským hodnotám. Po skončení filmu si můžeme položit otázku, kam až se posunul náš osobní práh (ne)citlivosti k ostatním. Mimochodem, šli byste na výstavě (ne)Důvěřuji lidem vlevo, nebo vpravo? Já vlastně ani nevím. (05.07.2022)