Nekonečná cesta

Finská kinematografie je fajn, ale přehání to s filmy z druhé světové války. Po zhlédnutí musím přiznat, že scénárista měl ve scénáři pěkný bordel, jelikož již od samého začátku film neví, kam kráčí. A v této notě také skončí. Pokud divák vydržel až do samotného konce, může si blahopřát. Pokud by bylo pokračování, tak bych raději šel za plískanice do Prasinek a vyfotil se s Chroptící chýší v pozadí. 47 % (09.08.2019)

Zobrazuje méně známou historii amerických Finů, kteří po krachu newyorské burzy odjeli do Sovětského svazu s dobovou naivitou budovat dělnický ráj. Hl. hrdina je ovšem se svým ještě komplikovanějším osudem (a z hlediska filmového závěru relativně dobře zakončeným) mezi nimi výjimkou – čímž mimo jiné vzniká u diváka kvazirealistického díla trochu falešný dojem, že zatímco pro ostatní lidi okolnosti dopadají špatně, on sám ale zlému osudu vždy nějak unikne (díky ztotožnění s protagonistou, z jehož perspektivy je příběh nahlížen, jemuž spousta lidí neujde). Tím, že se „velké příběhy“ často vypráví očima přeživších, zkreslují obraz pozitivním směrem. Co se týče IKITIE, není to nakonec tak špatný film, jak jsem se obával. Rozhodně lze vyzdvihnout dvě věci – pěkně natočené naturalistické sekvence (připomenul jsem si při nich Wajdovu KATYŇ, i když Wajda byl jinak díky své vícevrstevnatosti rozhodně lepším tvůrcem) a počáteční stylistické ladění á la spaghetti western, které ovšem film paradoxně vůbec neodlehčuje, spíše mu dává ještě zlověstnější nádech, jelikož je zřejmé, že o westernový příběh s citově kompenzačním revenge finišem se jednat nebude. Na druhou stranu jde o dosti přímočarý film s velmi jednoznačným poselstvím a hlediskem, který je celkově laděn spíše do midcultového art-festivalového mainstreamu. Naštěstí si do určité míry drží jistou osobitost. (13.02.2018)

O amerických kolchoznících v SSSR jsem neměl ani potuchy, takže rozšíření obzorů je jednoznačným plusem. Dalším je atmosféra. Ono to docela dlouho vypadá, že ačkoliv je hlavní hrdina v cizí zemi proti své vůli, dokáže si tu nakonec zařídit relativně pohodový život, který jen občas naruší buzerace ze strany paranoidních úřadů, které všude vidí špiony. Zároveň se ale nad tím klidným životem vznáší něco, co naplno propukne přibližně po hodině a i když to už člověk zná z mnoha jiných filmů, zase ho to zasáhne. Zejména scéna z lesa byla příšerná. V podobných případech si vždycky pokládám otázku, jak je možné, že komunisté běhají volně po světě a nikdy nedokážu najít odpověď. 80% (21.10.2018)

Tuším, že NKVD s přehledem vytřela zrak všem, co chtěli budovat socialismus, a nejen jim.. Jussi Ketola si to vyzkoušel na vlastní kůži, to budování spravedlivého zřízení, lepších zítřků a vládu dělnického lidu.. Trpký osud hlavní postavy mě chladnou nenechal, pro něj ta cesta musela být nekonečná.. Tommi Korpela se mi v roli odvlečeného Fina moc líbil a držela jsem mu palce, aby z toho vyvázl živý.. (25.09.2021)

„Neměl jsi včera sepjaté ruce. Při modlitbě. Ty nevěříš v Krista?“ - „Copak jsou všichni, kteří spínají ruce, věřící?“ A v podobném duchu se dá mluvit o celém filmu. Tedy ne že by byl o náboženství, jako spíš o víře (a to ať už v cokoliv). Hlavní hrdina Jussi „Kari“ Ketola doufá jen v to, že se co nejdříve dostane zpět ke své rodině. Ale všichni ostatní z kolchozu s příznačným (až cynickým) názvem „Naděje“, opravdu věří, že v SSSR našli zemi zaslíbenou. A v podstatě se to tak poměrně dlouho jeví (tedy krom toho malého detailu, že se z tohoto ráje nikdy nedostanete živí), avšak ona drsná hra probíhající na pozadí (o které se oficiálně nemluví, ale všichni o ní dobře ví) začne léty přitvrzovat. A (N)naděje postupně pohasínat…Tohle historické drama o ne až tak dobře známé části dějin má řadu silných a emocionálních scén (z nichž největší hloubku má onen výraz ve tváři Jussiho ženy), charismatického Korpelu a vůbec je technicky velmi dobře natočen. Já to vidím na solidní 4*. „Co teď budeme dělat dál?“ - „Budeme pokračovat tam, kde jsme skončili.“ (11.07.2021)