Tam na konečné

Pro mě jeden z filmových vrcholů 50. let. Naprosto skvostné narůstání děje a stejně zdařilý vývoj individuálních příběhů, který tak nějak staví do role hlavních postav všechny zúčastněné. Vynikající herectví a zdánlivá příběhová jednoduchost, v níž je ovšem ohromná síla, podtržená vynikajícími dialogy i úsměvnými humornými momenty. Jaro, léto, podzim a ještě zima. Výborná záležitost s mlékárnou, obrazem Antonína Zápotockého, atmosférou nadcházející uvolněnosti, dokonalou ženskou dvojicí a hlavně naprostou (po stránce čistě filmové) ignorací doby, ve kterém se film točil, což je na něm určitě to nejskvostnější. Pro československého diváka rozhodě zážitek. (14.07.2013)

"Halo jsme na konci..." Pro někoho, jako třeba pro opilce (bravurní Martin Růžek) pohybujícího se, jak alespoň on sám říká, "na čáře mezi dobrem a zlem", zde svět skutečně jaksi "končí". Pro jiné ale (snad) teprve "začíná"... Studentka Olinka (moc zajímavá Eva Očenášová) si ovšem ten začátek představovala asi trošku jiný, než jaký ji nabízí egoistický lékárník Karel (Vladimír Ráž) . "A potom? Co bude potom?" Takhle roztomile se ve filmu ptá malá Hanička, diváka tohoto filmu však tato otázka napadá též. Rok s rokem se tak sešel, osudy několika lidí jednoho domu na konečné tramvaje se za tu dobu zajímavě vyvinuly, život ale běží dál... Co asi bude "potom"? (09.01.2019)

Nenápadná, ale pohlcující sonda do života lidí z obyčejného činžáku stojícího na periferii světa, říznutá trochou psychologie a špetkou neorealismu. Kadár a Klos natočili působivý film opřený o perfektně napsané a ještě lépe zahrané charaktery. Vladimír Ráž se role alibistického zmetka zhostil s takovou bravurou, až se mi z něho otvírala kudla v kapse. Snímek je pádný argument k mému názoru, že výborné filmy se u nás točily ve všechno obdobích, dokonce i v těch zamořených budovatelskými dramaty a zoufale šablonovitými agitkami. (27.07.2022)

Nesmyslně předabovanými hlasy vykolejený snímek o smyčkách ze „smyčky“ mě nemohl nezasáhnout již periferním světem, který zobrazil. Mám slabost pro ta místa, kam se ještě ta podivná prkna s tolika zrádnými propadly, která znamenají svět, nerozšířila a kde je život nadále autentickým, plným všech divoce rozbujených pocitů, ať slastných či bolestných. Spleť intimních dramat, soustředěných k horoucímu ohnisku (ohništi) domova, rodiny, mi však přišla poněkud názorně edukativní: sonda do přirozeného nešlechtěného bytí převažovala v moralitu. Komorně podaná polarita ženství a mužství, poněkud vyhrocená, tento osten ještě zesílila: proti charakterním ženám stojí bezvýjimečně slabí muži, podléhající svým slabostem, kterým obětují život svůj i svých bližních – a zvláště žen… Postrádal jsem hlubší vhled do těch elipticky podaných osudů, které mě čímsi – snad příbuznou slabostí – přitahovaly. Byl bych rád z těch nezachycených stop odečetl i cosi z toho, co jsem sám zapomněl, ale dostal jsem jen nepsychologické mnohomluvné repliky či kultivovanou hysterii ženského rodu. To vychýlilo a zkreslilo celek a přišlo mi, že si jen listuji v sešitku s mravoličnými historkami, místo abych se střetl s někým, koho bych mohl znát ze tmy ranního zrcadla… (27.01.2018)

Inspirace italským neorealismem s psychologickou drobnokresbou typickou pro povídkovou tvorbu Karla Čapka je zcela zřejmá. Skládačka příběhů obyvatel jednoho činžovního domu na pražské periferii je rámovaná čtyřmi ročními obdobími od jara do zimy a během tohoto roku se odehraje v životě sledovaných řada zásadních změn. Láska, nevěra, rozchod, nechtěné dítě, smrt a řada dalších událostí. Velmi dobře zahrané i zrežírované a ve své nenápadnosti přitom hodně sugestivní. Vladimír Ráž si v roli měšťáckého sobeckého magistra Martince střihl jednu ze svých nejzápornějších rolí a Martin Růžek v roli alkoholika je víc než uvěřitelný. Celkový dojem: 80 %. (21.01.2010)