Matrix Resurrections

Restart, reboot, remake od všeho trochu. Film rozkročený mezi výbornou studií o tom, co se všechno se  světem Matrixu dá ještě dělat a mezi zvláštně nasekaný feministický akční servis, aby se neřeklo. První polovina mi chutnala jako dobře naprogramovaný šťavnatý steak. Bez akční půlky bych se i obešel. Kyberpunkové intermezzo o možné symbióze digitálního a reálného světa potěšilo. Jen ta Niobe je v něm celkem ztracená a pohřbená pod podivnými scenáristickými replikami o jahodách. Celkově ale rozhodně odvážné vzkříšení. (21.12.2021)

Mazaný, zábavný, odvážný, překvapivý film, který si podobně jako naposledy asi Nolanův Tenet přímo říká o druhou projekci, důkladnější prozkoumání a tedy i větší divácké potěšení. Moc rád mu vyhovím, protože Matrix: Ressurections není ani trochu zbytečný film, nýbrž víc než úžasná tečka za skvělou trilogií. Na jednu stranu sice šije na diváky boudu, ale na stranu druhou jim dává to, co chtěli (i když o tom třeba nevěděli). Lana Wachowski se při psaní scénáře opět spojila s Davidem Mitchellem, což je podle mě naprosto geniální multižánrový spisovatel, a na výsledek je tak radost pohledět nejen kvůli výpravě, ale zkrátka kvůli tomu všemu, co se ve filmu stane. Z obsazení bych kromě úžasných Keanu Reevese (kdepak, nehraje Johna Wicka, ačkoliv tak vypadá, je to prostě Neo) a Carrie-Anne Moss rád vyzdvihl Jessiku Henwick. (28.12.2021)

Nebojím se prohlásit, že Matrix byl jeden z těch velmi zásadních a vlivných kousků filmové historie. Ať se filmoví kritici postaví třeba na hlavu, ale v mých očích stejně jako Občan Kane poprvé představil kdysi nevídané triky s kamerou a mizanscénou, tak Matrix servíroval dosud neviděné vizuální orgie a akční scény. Matrix vyčníval také tím, jak na poměry popkornového blockbusteru dokázal být chytrý (a neotravujte mě s tím, od koho a jak se inspiroval). Osobně jsem také zakrytým fanouškem prvního pokračování Matrix Reloaded, takže tímto monstrózním úvodem chci říct, že u mě byly splněny všechny předpoklady pro to, aby se mi čtvrtý Matrix líbil. Jako samostatný film je Resurrections ještě vcelku zábavná jednohubka na úrovni sezónních marvelovek, nicméně jako pokračování kultu katastrofálně selhává. Čtvrtý Matrix, ač dějově navazuje a těží z předchozích dílů, je dočista jiný film. Není to ten chytrý blockbuster s hrstí zajímavých myšlenek, nedokresluje příliš zdatně fikční svět původní trilogie a nevzdává ani dostatečný hold známým postavám. Osudovost, která dávala ohromnou sílu charakterům Nea a Morpheuse, mýtičnost Vědmy a Architekta, temnost a zloba agenta Smithe - nic z toho se nedaří zopakovat. Dokonce i ty akční scény jsou na dnešní poměry průměrné... Zkonzumovat, zmačkat a zahodit. 5/10 (28.12.2021)

Sense8 Reloaded. Jak hodnotit film, který nedostál snad žádnému z očekávání, obsahuje spoustu chyb a přesto si ho pustím znovu raději než Matrix Revolutions? Zůstávám u trochu alibistických tří hvězd, protože první polovina je bez nadsázky skvělá. Spousta paralel, na hlavu postavených klišé, (zahořklých) komentářů na adresu popkultury i samotné továrny na sny - a mezi vším se proplétající Keanu Reeves s ještě zlomenějším pohledem než obvykle. Je to něco jiného, než kdokoli čekal a téměř ve všech ohledech to funguje. Bohužel s akčnější stránkou věci přichází rozpaky a s překvapivým a za mě i nechtěným cameem Merovingiana pak i čirá trapnost. Celá scéna na schodech je špatně a jediný způsob, jak ji překonat je Jonathan Groff, který z nějakého důvodu v tomhle filmu je a s každým narcistickým výstupem ho činí o třídu lepším. Respekt si Lana Wachowski zaslouží za onu prvotní vizi, za jasně čitelnou touhu po návratu něčeho/někoho, kdo se vrátit nemůže a za to, že se poctivě navrací k postavám i linkám všech filmů a nezůstává prvoplánově u toho prvního. Leckoho tím tak naštve, ale i když se jedná o charaktery, které jsem vidět nepotřeboval, uzavírá se tím něco, co v sobě očividně dodnes měla a má otevřené. Nostalgie je mnohem silnější než opravdové pocity, vzpomínka přehluší skutečnou tvář filmu. To všechno mám na Resurrections už teď hrozně rád, bohužel ruku v ruce jde i problematická vizuální stránka, sypký Morpheus s jednou podivnou scénou za druhou a podivně useknutý konec, který po dvou a půl hodinách najednou potřebuje spěchat. (24.03.2022)

Než se k novému Matrixu víc rozepíšu v recenzi, odložím si tady alespoň pár prvotních poznámek, protože mi to nedá spát. Resurrections předně nejsou bůhvíjak hezký film, dokonce je s ohledem na akci, některé efekty a obecně styl vyloženě nevzhledný, ošklivý, odpuzující. Připomíná zombie sešitou z tlejících kusů původní trilogie, série okázalých rekonstrukcí týchž scén a za únosnou hranici hypertrofovaných atrakcí typických pro předchozí filmy (bullet time). Při sledování jsem si říkal, že zatímco matrixovská trilogie působila přelomově jak esteticky, tak myšlenkově, tak čtyřka naplňuje více méně jen to druhé a jinak vyhlíží jako odfláknutý sajrajt. JENŽE. S ohledem na nezvykle otevřenou reflexi studiových praktik v úvodu filmu nakonec nemůžu jinak než tuhle rozrušující estetiku digitálního humusu chápát jako součást autentického vzdoru, který film představuje vůči dominantní hollywoodské praxi sequelů a sériově provázaných franšíz. Zatímco například marvelovky taky dávají najevo svoji ukotvenost v rozsáhlejších univerzech a sebereflexivně vtipkují na svoji vlastní adresu, ve finále nikdy nerezignují na opojnou spektakulárnost. Resurrections jsou v tomto ohledu důsledně a dost ojediněle podvratné, protože jednak znemožňují klasickou identifikaci s hrdiny a zároveň kladou odpor i na rovině atrakcí. Je to podle mého dané i tím, že posun od trilogie k čtvrtému dílu je zároveň posunem od postmodernismu k metamodernismu. Což mimo jiné znamená nejen hypersebereflexivitu nebo odklon od ironické distance k větší míře upřímnosti a sentimentu, ale taky odlišný akcent na recyklaci a pastiš. Ta v metamoderním umění není spjatá jen s přebíráním a přetvářením existujících motivů, ale také s jejich materialitou a úsporností. Recyklace tak v tomto duchu souvisí s ekologickou recyklací různých materiálů, vyhýbá se plýtvání a naopak míří k šetrnosti. Pokud tedy Matrix působí jako oživlá mrtvola, která dost bezprecedentně kombinuje záběry přímo vzaté z předchozích filmů a znovu navštěvuje tytéž kulisy a scenérie, jde právě o recyklaci v tomto metamoderním smyslu. Jde o manifest NERŮSTU, který vzdoruje expanzi a nekonečné výrobě dalších a dalších pokračování - ne tím, že jejich výrobu úplně odmítá, ale protože staví do popředí jejich recyklovanost. Čtvrtý Matrix tak představuje jakousi subverzivní odvrácenou tvář nových Abramsových Star Wars, které fanouškům znovu vypravují totéž a dodávají povědomé fetiše, ovšem dělají tak stylem, který plně podléhá korporátní logice Disneyho. Matrix Ressurections je oproti tomu otevřený fakáč současnému studiovému systému, který ale zároveň svůj svět nesmírně zajímavě přetváří a posouvá jej k novým filosofickým rámcům. A pro mě naprosto překvapivě má z poslední doby nejvíc společného s dalším metamoderním filmem Annette nebo podzimní sezónou brněnského HaDivadla. Ale o tom podrobněji až jindy. (23.12.2021)