Poslední motýl

Pomerne neštandartný námet z druhej svetovej vojny natočený bohužiaľ príliš štandartným spôsobom. Záverečná 20 minútovka je geniálna, ukazuje, čo robí umelca umelcom aj v ťažkých dobách. Lenže to pred tým je chvíľami nudné, pozeráme sa na sto krát videné v iných filmoch. Je fajn, že sa nemusíme pozerať na citové vydieranie spôsobené páchaným násilím, hrôzy sú síce ďaleko, ale predsa tak blízko. Škoda, že podobne silných momentov ako divadlo a záverečné predstavenie vo vlaku nie je vo filme aspoň o jeden viac, priklonil by som sa k vyššiemu hodnoteniu. Každopádne film by nemal zmeškať žiaden náročnejší fanúšik nášho filmu, takže program v tv by som preventívne sledoval. 70%. (16.03.2014)

Velmi silný a působivý snímek. Měla jsem za to, že je mnohem staršího data, proto mě udivilo, že je z roku 1990. On si Antoine vlastně za to všechno mohl tak trochu sám, když ty nacisty v tom kabaretu provokoval. Takže to muselo být jedno z druhým. Při sledování filmu si vždycky vzpomenu na skutečné děti z Terezína a na jejich Brundibára. Tam šlo úplně o to samé. Také bych byla raději, kdyby šlo přímo o zfilmování vzniku této dětské opery a jejího hraní. (25.01.2012)

Početnější komparz jsem snad v “československém” filmu ještě neviděl. To je asi můj vůbec nejsilnější dojem. Jinak je to hodně zvláštní, složitý, protože naprosto atypický film o pobytu v koncentračním táboře. Karel Kachyňa byl ohromný tou odvahou nahlížet věci jinou optikou, než všichni ostatní. Ve Spielbergově koncentráku se dalo taky ledacos podniknout, ale židovskou kavárnou by divákům hlavy nepletl. Tak moc by v náš intelekt nevěřil- narozdíl od Karla Kachyni- ten se toho nebál. Pro někoho možná zmatečné, pro mě objevné. Zase jsem pro sebe díky filmu objevil kousek pestřejší historie. Filmu podle mne jinak ubližovala kombinace postsynchronů a dabingu, momenty bez dabingu nebo beze slov pro mě byly silnější. (26.11.2019)

Scéna, která se mi nejvíce líbila a nejvéce ke mně "promluvila", byla tak, kde Courtenay hraje lidem, kteří musejí na transport, a na housle ho doprovází Kemr, to by scéna, kdy mi ukápla slzička a já pochopila, proč Poslední motýl... jinak zbytek filmu byl - sice se tohle označení moc nehotí - poklidný. V Terezíně jsem byla, takže jsem nějaká ta místa i poznávala (snad), vím, jak to tam chodilo, byli jsme o všem informováni. Tohle je pro jen takové dokreslení a to velmi povedené. (27.01.2009)

Sice scénář tohoto snímku je značně vykonstruovaný, ale k výjimečným filmům se film zařadil díky poetické kameře Jiřího Krejčíka ml. (v určitých momentech inspirované a parafrázující díla terezínských výtvarníků z doby ghetta), práci s hudební složkou (hebrejské a jidiš písně, které samozřejmě za 2. světové války v Terezíně nikdy nezazněly, zpívané Mišpachou, zvláště Avinu malkejnu při vysypávání popela z uren do Ohře je efektní, mrazivá je hudba k pantomině, nostalgická pak píseň interpretovaná Hanou Hegerovou a Jazzfonickým orchestrem - zpívala někdy Hegerová s Jazzfoniky naživo?) a několika krásným typicky kachyňovským poetickým sekvencím (chlapec letící z terezínského kostela, blázni tancující za zvuku flétny a zvláště nadějeplný a nostalgický černobílý epilog). Silně hodnotím laskavý cynismus dirigenta představovaného Freddie Jonesem (dabovaného Soběslavem Sejkem). (07.11.2007)