Noc nevěsty

V komentáři ke Všem dobrým rodákům jsem kdysi poznamenal, že jde patrně o nejlepší film věnovaný združstevňování československé vesnice. Po zhlédnutí Noci nevěsty si už tím nejsem jistý. Určitě platí, že Rodáci jsou divácky přístupnější a tak nějak sympatičtější než tenhle snímek. Kachyňova poetika tady nějak ztemněla, je to syrovější a navíc díky nájezdům kamery a dynamickému střihu působí snímek zpočátku zmateně. Na druhou stranu tak špičková kamera ve spojení s působivým černobílým obrazem se v československé kinematografii vidí jen výjimečně a Kachyňa podle mého snese plné srovnání se světoznámými klasiky své éry. Scénář nikomu nestraní, jednoduše zachycuje střet protikladných myšlenkových světů a různých zájmových skupin a hodnotových žebříčků. Na jedné straně je to svět po generace budovaných gruntů, náboženství, tradic a pověr, na straně druhé svět těch, co se rozhodli stůj co stůj vybudovat novou společnost i za cenu toho, že bezohledně rozbijí tu starou. Noc nevěsty je odvážný a provokativní film nejen v kontextu své doby. Postavu zahořklého a mstivého předsedy družstva soudruzi Procházkovi skutečně odpustit nemohli a z kdysi prominentního autora se stal symbol odporu proti režimu. Na druhou stranu bývalá jeptiška a její vztah k místnímu prosťáčkovi, který má zřetelně sadomasochistický rozměr, bude pro některé nestravitelný i dnes. Noc nevěsty považuju v každém ohledu za mimořádný snímek, bohužel docela opomíjený. Celkový dojem: 95 %. (15.10.2014)

Nejartovější z (ne)četných černobílých portrétů slovutné a velkolepé socialistické kolektivizace, kterými Pražské jaro žalovalo přelom čtyřicátých a padesítých let. Bez hlavních postav, bez hrdinů, bez vyložených záporáků. Aby tito lidé viděli svůj naráz pokřivený svět o něco příměji, museli ohnout své myšlení. (28.02.2016)

Po Uchu další Kachyňův nekompromisní zářez na pažbě normalizačního blahobytu. Události okolo kolektivizace začátkem padesátých let vykreslené poněkud jinak než v těch nadšených budovatelských filmech z té doby pochopitelně předurčily cestu do trezoru pro nejen tento, ale i další podobné kousky hned jak naši zemi osvobodila Sovětská armáda. Škoda tenhle film je dalším důkazem, že v šedesátkách se tu přervala násilně ta nová vlna ČS filmu která mohla přinést ještě spoustu podařených věcí, ale to už se žel nedozvíme...85% (24.09.2020)

Vedle SMUTEČNÍ SLAVNOSTI či VŠECH DOBRÝCH RODÁKŮ je NOC dalším skvostem kolektivizačního tématu ve filmové vlně šedesátých let. O precízní práci režie i kamery tu bylo ztraceno již dost dobrých a výstižných slov. Atmosféra Havlíčkova rodišrě, zvoleného pro exteriéry, měla ve své době příchuť protistátní demonstrace stejně jako větší část obsahu tohoto díla. Větrovec či Moučka tehdy byli daleci svých normalizačních figur a v rolích borovských sedláíků minimálně obstojí. Velkým a milým překvapením je výkon Jany Brejchové, svůj standard odvádí jako vždy vynikající Slovák Gustáv Valach, zajímavé obohacení představuje i výborný Mnislav Hofmann. Zhruba ve čtyřech pětinách se však film láme, hlavní dějové linie nejsou uzavírány - i to už tu bylo řečeno - a kvalita díla je tím poněkud srážena. V kontextu své doby však NOC i tak patří k fílmům nadprůměrným a nevšedním. V Kachyňově početné filmografii pak nepochybně k těm nejlepším. (19.12.2010)

Na počátku roku 1967 vyšla novela Jana Procházky Svatá noc. Ve stejné době byla ve stádiu dokončovacích prací její filmová podoba - v pořadí již šesté společné dílo tohoto spisovatele a scenáristy a režiséra Karla Kachyni. Film je stejně jako jeho literární předloha příběhem z moravské vesnice z počátku padesátých let, kdy v ovzduší násilné kolektivizace dochází ke střetu dvou fanatických "majitelů pravdy" - komunistického budovatele družstva a mladé jeptišky, které nikdo neřekne jinak než Slečna. Film začíná scénou kolektivizace za pomoci ozbrojené milice. Groteskní a ironické výjevy jakoby se neslučovaly s celkovou žánrovou podobou filmu, která vyniká svou baladičností. Jen znalci Kachyňova díla chápou, že režisér se zde vyrovnává se svou studentskou tvorbou poznamenanou naivním budovatelským nadšením, z níž ironicky cituje. Kachyňův a Procházkův film tak, jako každé umělecké dílo, žije s dobou. Každá doba jej znovu vytváří. Dnes nelze pominout problematické filozofické poselství filmu, nelze přehlédnout určitou schematičnost postav. Tento nedostatek však celkem úspěšně překlenují vynikající herecké výkony Jany Brejchové a Mnislava Hofmanna; ostatně neméně skvělým způsobem je zahrána i řada vedlejších postav, za všechny připomínám alespoň strachem umlčeného Kemrova faráře. Jistě i díky detailní kresbě prostředí je dnes NOC jedním z umělecky nejpřesvědčivějších pohledů na tragické období padesátých let na naší vesnici. Zcela samostatnou kapitolu by zasloužila fenomenální širokoúhlá černobílá fotografie Josefa Illíka. Ta je ovšem ve své bohaté škále odstínů na plochý a nízce definovaný televizní obraz zcela nepřeveditelná. (11.12.2012)