Hanele

"Hle obětní kozička, která očistila obec. Ona jediná za všechny. Smrt jaká ještě nebyla viděna...Nevyzpytatelný jest Hospodin." Trochu nevyzpytatelně může na diváka na první shlédnutí působit i tento Kachyňův pokus o zpracování Olbrachtovi milostné novely "O smutných očích Hany Karadžičové". Zvlášť v té první části filmu odehrávající se v prostředí malé židovské osady na Podkarpatské Rusy může mít člověk občas pocit, že moc nechápe, o čem celý ten příběh vlastně je. Pochopí to až po přesunu celého děje do tvrdé reality průmyslového Ostravska a zejména v poslední třetině filmu, kdy se vše vrací zpět na Podkarpatskou Rus. Poetičnost prostředí malé židovské osady na Podkarpatské Rusi versus tvrdá realita průmyslového Ostravska. A především pak konfrontace víry a tradice s bezvěrstvím, volnomyšlenkářstvím a "pokrokem". To vše se Kachyňovi podařilo vyobrazit moc dobře. V první části se rodina Šáfarova musí vyrovnat s postupnou ztrátou téměř veškerého majetku. Není to však nic proti tomu, když na konci příběhu přijde ztráta ze všech největších...Jejich Hanele, "dcera vyvoleného národa" má být "první odpadlík od Boha, co Polana Polanou stojí". Ona závěrečná konfrontace vesničanů povstávajících na návsi s nastávajícím mužem Hanele Ivo Karadžičem je tak vskutku hodně silná. Jen jsem přitom musel přemýšlet jaké poselství film vlastně přináší. On totiž Ivan Olbracht v tomto příběhu nezapře svůj "vědecký" světonázor a ač Kachyňa svým filmařským uměním (a třeba i skvělou volbou filmové hudby Petra Hapky) dělá co může, přeci jen na tomto filmu tento Olbrachtův světonázor nějak ulpívá. Tak ani po opětovném zhlédnutí nemohu dát plný počet hvězdiček. (28.04.2021)

Velmi dustojna tecka za celovecerni tvorbou Karla Kachyni! Myslim, ze se povedla vyobrazit jak novela Ivana Olbrachta, tak zivot v zidovske obci, kdesi v Zakarpati. Krasny pribeh, ac monotonni, tak nadherna hudba Petra Hapky a hezke dialogy. Z hercu me jednoznacne nejvice zaujal Hanus Bor, ten byl vyborny, skoda, ze ve filmech nedostava vetsi prostor. Nadprumerny cesky film od rozdeleni... (08.05.2013)

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout. (26.04.2008)

I když skromný Olbrachtův chasidský příběh nedosahuje metafyzické nebo folklórní hloubky "klasických" příběhů o chasidech, jako třeba povídky/novely/romány Singerovy nebo Potokovy, v našem prostředí jde o zjev ojedinělý a vhodný třeba i jako první divákovo seznámení se se zajímavým (a zaniklým) světem východoevropských Židů. A spolu s perfektní Kachyňovou režií vzniklo pozoruhodné dílo, na české filmové poměry nebývale vážné, zádumčivé, dušezpytné, na hony vzdálené obvyklým českým žánrům, jako jsou plebejské frašky, grotesky, buranské komedie a podobně. (12.05.2021)

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)