Náš dědek Josef

Antonín Kachlík je slušný řemeslník, kterému ovšem poněkud schází schopnost dramatické výstavby a filmový tvar cítí spíše lyricky. "Náš dědek Josef" mu z tohoto hlediska jako filmová látka nepochybně velmi vyhovoval a je to na něm znát. Jistě patří k tomu lepšímu, co kdy Kachlík zrežírovat. I tak je to ovšem docela bída, počínaje překrucováním historických fakt tak, aby nahrávaly soudruhům do karet, přes velmi nepřesvědčivou práci s moravským nářečím, které jistě dobře zní pražákovi, ale moravanům od Ivančic, Hodonína nebo Pavlova se musí otvírat kudla v kapse, až po obecné a zhola zbytečné zdůrazňování folklórních prvků. Morava, ať už jde o jakýkoli z jejich přirozených regionů, je oblast barvitá sama o sobě a rozhodně nepotřebuje ještě přibarvovat. Falešnost Kachlíkova snažení ostatně dokládá to, že vedle jihomoravských lokalit čele s Pavlovem, byly využity i lokality velmi vzdálené, konkrétně Pelhřimov a Jemniště, ačkoliv to rozhodně nebylo nutné a nebyl nejmenší důvod, nenatočit příslušné scény například v Mikulově. Sympatické je to, že "ideologičtí nepřátelé" v podobě nepoddajných sedláků, děkana a barona, nejsou ztvárněni úplně černobíle a také "kolektivizační linka" není ve filmu tak dominantní, jak by v letech jeho vzniku klidně mohla být. Obojí je překvapivě podáno značně civilně, i když tak jako tak v notně "přibarvené" verzi. "Dědek Josef" zkrátka není vyslovenou agitkou, k níž měl v mnoha směrech našlápnuto, ale na druhou stranu jej v žádném případě nelze brát ani jako film komunistickou ideologií nezatížený. Naopak, ideologie a překrucování je ve filmu až nepříjemně mnoho, ale mohlo to být i horší... Situaci zachraňují především skvělé herecké výkony a slušná kamera. Už kvůli tomu nemohu dát pouhé dvě hvězdičky, ty tři jsou ale hodně hubené... Celkový dojem: 55% Zajímavé komentáře: Radek99, Kimon, Phobia (22.11.2011)

"Ja se tež polepšim, až se ostatni pohoršijó..." Poetické epizodky o lidech a příhodách z poválečné Moravy zobrazují jak staré vesnické tradice, tak konfrontaci tohoto duchovně "starého" světa s novými společenskými změnami. Doba po válce příliš veselá rozhodně nebyla, ba daleko krutější, než Kachlík s Matějkou ve dvou či třech scénách líčí, přesto si tento film zasazený do ní zachovává společně s hlavní postavou silný nádech něčeho kouzelně lidského, příjemného. Vnímám ho především v nadčasové rovině, i jako úctu k starším lidem. Režisér Kachlík opět (stejně jako v jiném svém filmu Já truchlivý Bůh 1969) využívá osobitého postupu vedení hlavního protagonisty, který se současně stává i jakýmsi průvodcem příběhu – tentokrát jsou to hned dvě postavy: dědeček a vnuk, kteří z času na čas k nám více promluví se svými vzpomínkami či pocity. I v těchhle momentech je zde nejednou zobrazený krásný vztah mezi dědečkem a vnukem, jehož sílu (toho vztahu) pak vycítit zejména v závěrečné scéně. Své kouzlo ve jménu věčeného koloběhu života zde má postupné střídání všech ročných období, též smutných i veselých scén. Na rozdíl od jiných uživatelů nemám potřebu řešit údajnou agitaci, politiku či (ne)správný přednes a volbu nářečí. Řeším jen svoje osobní pocity z filmu, který mě hodně zaujal už v dětství a který mě dokázal již poněkolikáté oslovit znovu i bez toho, abych se při tom dvolával pouze na nostalgii. A nemohu u toho přehlédnout Bohouška Záhorského v životní roli, stejně jako spoustu dalších herců, kvalitní režii i humor. V neposlední řadě také kameru, níž Josef Illík dotváří přímo malebné obrazy vesnického prostředí, přírody a lidového způsobu života. 90% (06.10.2020)

Poetické záběry na krajinu moravského venkova (okolí Pávova) se režiséru Kachlíkovi vcelku povedly, jen úplně nevím, zda to úplně koresponduje se spíše lehčím žánrem filmu (viz třeba scéna s ožralými chlapy běhajícími po louce s holými zadky)  Celkový koncept filmu v podobě někdy více někdy méně zajímavých výjevů z venkova  v různých ročních obdobích (s výraznými folkloristickými prvky) mi nevadil, ale jen potud, než se v některých chvílích začala řešit politika (zakládání družstva a prosazování komunistické strany). Ve filmu lze narazit na celou řadu skvělých herců tehdejší starší generace, z nichž samozřejmě nejvýraznější je Bohuš Záhorský v titulní roli. Jeho postava je napsána Záhorskému doslova na tělo, a ačkoliv mu tehdy zdaleka nebylo tolik, kolik jeho postavě, ve výsledku to nepůsobilo nikterak nepřirozeně. Co se mi ze scénáristického líbilo asi nejvíc, byl vztah této postavy s jeho vnukem (S. Skopal), jemuž ve filmu předává něco málo ze své životní moudrosti (viz třeba „Nestrkej ten nosák moc nahoru, pak se ti lidi do něj lépe strefujou“). Závěrečná scéna  jejich vzájemného loučení před odchodem vnuka po prázdninách do dalšího ročníku na medicíně  mi přišla docela dojemná. (08.06.2023)

Film sám o sobě by tak špatný nebyl, kdyby se na něm nepodepsala doba vzniku. Je zajímavé pozorovat kontrast ve vyobrazení procesu kolektivizace ve filmech ze 60. let (např. Všichni dobří rodáci, Smuteční slavnost) a ve filmech z let 70. jako je např. tento. Další věc, která mi doslova trhala uši, byla snaha tvůrců přizpůsobit mluvu herců místu děje. Použité nářečí připomínalo spíše hanáčtinu, kterou se na jižní Moravě v oblasti Mikulova rozhodně nemluví. (04.12.2010)

"Přečkal jsem všelijaký pány nahoře, císařpána, Masaryka, Hitllera. A musel přijít stolař (rozuměj: Gotwald), abych dostal penzu" Jo, náš dědek, to je takový lidový dobračisko, s moravským přízvukem a lidským komentářem, kdo by ho neměl rád. No,tak třeba já. Poněvadž tenhle pokus o laskavý náhled soudruha Kachlíka do našeho poválečného venkova mi smrdí na sto honů. Lehkou agitkou, neosobitosti a nedostatkem talentu na rezijni i scenaristicke stolicce. Velka nuda, soudruhu Kachliku, velka nuda. (03.12.2010)