Já, truchlivý Bůh

Milda Kopecký v roli ostříleného svůdníka, jehož bohaté zkušenosti však neplatí na hloupější slečnu Janičku, pilnou studentku konzervatoria. Vyprávěcím stylem to často připomíná milého pana Kopfrkingla, avšak až k vtipnu často dovedenou morbiditu ze Spalovače tady člověk nenajde. Povídka byla lepší, ale Kunderu to snad neurazilo. (03.04.2012)

Miloš Kopecký jako velký kurevník Adolf vypráví své trable s dívkou, do které je beznadějně zamilován. Styl vyprávění je výborný, Kopecký mluví v různých vypjatých scénách zničehonic k divákům a povídá své postřehy, aby se vzápětí zase vrátil do dějství. To Antonín Kachlík zpracoval perfektně a diváka přímo vsaje do příběhu. Parťáka Kopeckému dělá neméně skvělý Pavel Landovský, který hraje přistěhovalého Řeka Apoštolka. Scénář napsal podle své povídky Milan Kundera a jeho styl se nezapře, podobnou odvetu rozehrává i ve své jinší knize Žert. Povídka se odehrává v Brně a i celý film je tam natočen, takže kdo zná Brno, může se pokochat záběry jak vypadalo v šedesátých létech. Janáčkovo divadlo se téměř nezměnilo. (02.05.2018)

"Život je paradox. Naše činy získávají opačný smysl, než jaký jsme jim přisoudily..." Protože nejsem z Brna, asi tento film nedokážu tolik docenit, jako rodilí Brňané. Přesto mě na tomto filmu zaujal už samotný způsob, jakým režisér Kachlík přistupuje k této látce, tedy to, jak se při zpětném vyprávění příběhu ze strany hlavního protagonisty Adolfa zajímavě mísí reálné dění na scéně s Adolfovými filosofickými vstupy/glosami. Moc vtipná mi v tomto směru přišla zejména scéna z koncertní síně. Diváckému zážitku samozřejmě velmi pomáhá skvělý Miloš Kopecký se svým pro něj typickým donjuanským projevem. Jinak dějové jsme v tomto filmu svědky jen další variace na typicky kunderovské téma, které nám nabízí možnost mj. přemýšlet nad pravdivostí Adolfových slov, že "člověk nikdy nezná míru svého citu". V tomto případě se to celé odehrává v kulisách nejen krás Brna, ale i krásné klasické hudby (zejména Dvořákovy Rusalky). Při zpětném zkouknutí jsem tak měl i proto dost pokušení dát filmu plný počet hvězdiček. Ale pár scén mi tam přec jen vadilo (třeba "stihačka" Jirásková). Tak zůstanu u těch čtyř. Asi i proto, že se nepovažuji za součást "uplakaného a sadistického obecenstva", kterému je v závěru naservírován takový trošku zvláštně otevřený/nejasný závěr. Kdo to všechno spískal, říkal jsem si? Kundera ve svých Směšných láskách či autoři tohoto filmu? Musím se na to ještě podívat do originální předlohy. Ale možná je to jedno. Celé to přeci spískal pro své pobavení "bůh tohoto příběhu.. Ale jak truchlivý bůh.." (08.04.2019)

Trocha toho Brna, trocha toho mlsného kocoura pana Adolfa, trocha toho falešného dirigenta aténské opery. Nu, tento krutý žert z povídkové sbírky Směšné lásky je přehlídkou na téma ego a já. Není to radostná podívaná, pouze je svým způsobem fascinující sledovat, kterak ono ženské blond devatenáctileté ego přerůstá ono přezrálé ego bonvivána mezi čtyřicítkou a smrtí. Ačkoli shledávám u sebe poněkud náročné hobby pročíst důkladně množinu české literatury adaptované pro film, Kunderu si skutečně odpustím. (14.08.2016)

Povídka Milana Kundery z jeho Směšných lásek se dočkala slušného zfilmování s výborným obsazením. Světlou chviku zažil při natáčení režisér Kachlík, jehož spojení s Kunderou působí trochu absurdně. Podle normalizačního hodnocení se tenhle film stal "Kachlíkovou daní krizovému období konce šedesátých let, které mu nedalo možnost širšího uplatnění". No, aspoń za něco se Kachlík nemusel ve stáří stydět.. (18.11.2010)