Já, truchlivý Bůh

„Protože ja chci vas zachranit! Vidim pani Štenclova, že vam musim říct všetko, vy ste nenapravitelny věřidlo! Von opilec to nic, on je hrozny ten, ee soupostelnik!“ O 2 roky starší TV verzi ani knižní předlohu neznám. Film mě však chytl hned. V úvodu reáliemi Brna, hned na to Kopeckým a jeho vtipnou komunikací (a také manipulací) s diváky. A když se k tomu přidá ještě Landovský (s odzbrojující, lámanou češtinou), zábava je dvojnásobná. O to víc zamrzí, že tu a tam snímku dojde šťáva, aby pak tempo filmu (naštěstí) 1 z výše zmíněných zase vyhnal „z nuly až na 100“. To mi brání udělit této zábavné a co životních postřehů trefné hříčce 5*. „Víte, já vám něco řeknu. Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem. Bez žárlivosti, bez celého toho erotického hlupství. Cítili sme se s Apostolkem jeden před druhým vždycky jako dlužníci. V lásce to je naopak. Tam se pořád každej považuje za věřitele. Cosi by chtěl, má jakési nároky, takže si člověk ustavičně připadá vlastně jako ve službě. Láska je, pánové, příšerná služba!“ (18.01.2017)

Je těžké říci, co na této duchaplné, nezaslouženě polozapomenuté komedii upoutá více. Zda geniální Kopecký, který tu dospívá lidsky i umělecky k jednomu z vrcholů své pozoruhodné herecké dráhy, nebo režisér Kachlík, spíše známý z filmů typu DVACÁTÝ DEVÁTÝ či O MORAVSKÉ ZEMI, ale také svěží komedií z vojenského prostředí BYLO NÁS DESET. Film, který jakoby předcházel Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE s tematicky srovnatelnou kreací Leoše Suchařípy, nese s sebou všechny "anglosaské" Kopeckého přednosti: suchý humor, úsečnou zkratku, záměrné sebesarkasmy, tedy to, pro co v dnešní češtině zdomácněl pojem "hlášky". Přehlížen by neměl být ani Pavel Landovský a jeho řecký hrdina; svým způsobem lidská tragédie muže, který ne zcela zdomácněl ve své druhé vlasti, je místy až jímavá. V každém případě nemilosrdný pohled na odvrácené stránky středního věku silného pohlaví je mrazivý svou neúprosnou bilancující věcností. Šlechtí - i po čtyřiceti letech - všechny své tvůrce. Včetně režiséra Kachlíka. (06.05.2011)

Kundera je jedným z mojich najobľúbenejších českých autorov a jeho Směšné lásky som čítal ako prvé. Já, truchlivý Bůh je vlastne taká trochu rozkošatená anekdota, ktorá iba s problémami naplní stopáž celovečerného filmu. Našťastie bol Kundera spoluautorom scenára a duo Kopecký s Landovským by dokázali pobaviť aj bez scenára. Osobitne sa mi páčil v tomto filme Landovský, ktorého herectvo aj pri detailnom pohľade a po toľkých rokoch znesie prísne kritériá. A Kopecký v dvojúlohe sprievodcu dejom a aktéra sa asi najviac priblížil k obrazu, ktorý o ňom mala verejnosť vytvorený. (26.03.2011)

Jsou dva druhy lidí – autoři života a figury života. Jedni hrají v životě text, který sami vytvořili, druzí hrají poslušně cizí text. Kunderova brněnská epizoda ze Směšných lásek podrobuje své protagonisty vskutku tragikomickým zkouškám, v nichž ovšem neobstojí jak mužské ego, tak ani ženská pýcha. A přestože Kachlíkův film není dokonalý, v mnohém je zbytečně doslovný a v závěru vlastně až nepochopitelně disonantní, nad vším suverénně vládne nedostižný Miloš Kopecký. Jeho pan Adolf, postava typicky kunderovská, jakýsi outsider v lásce, intelektuál, který je strůjcem své vlastní zkázy, přiměje nejednoho diváka i dnes k zamyšlení nad situací soudobého člověka opuštěného bohy a zanechaného truchlivým pokusům řídit vlastní i cizí osudy. P. S. Lanďák jako falešný šéfdirigent neexistující athénské opery je potom pomyslná třešinka na tomto dortu poťouchlosti a skepse. (20.12.2020)

"Život je paradox. Naše činy získávají opačný smysl, než jaký jsme jim přisoudily..." Protože nejsem z Brna, asi tento film nedokážu tolik docenit, jako rodilí Brňané. Přesto mě na tomto filmu zaujal už samotný způsob, jakým režisér Kachlík přistupuje k této látce, tedy to, jak se při zpětném vyprávění příběhu ze strany hlavního protagonisty Adolfa zajímavě mísí reálné dění na scéně s Adolfovými filosofickými vstupy/glosami. Moc vtipná mi v tomto směru přišla zejména scéna z koncertní síně. Diváckému zážitku samozřejmě velmi pomáhá skvělý Miloš Kopecký se svým pro něj typickým donjuanským projevem. Jinak dějové jsme v tomto filmu svědky jen další variace na typicky kunderovské téma, které nám nabízí možnost mj. přemýšlet nad pravdivostí Adolfových slov, že "člověk nikdy nezná míru svého citu". V tomto případě se to celé odehrává v kulisách nejen krás Brna, ale i krásné klasické hudby (zejména Dvořákovy Rusalky). Při zpětném zkouknutí jsem tak měl i proto dost pokušení dát filmu plný počet hvězdiček. Ale pár scén mi tam přec jen vadilo (třeba "stihačka" Jirásková). Tak zůstanu u těch čtyř. Asi i proto, že se nepovažuji za součást "uplakaného a sadistického obecenstva", kterému je v závěru naservírován takový trošku zvláštně otevřený/nejasný závěr. Kdo to všechno spískal, říkal jsem si? Kundera ve svých Směšných láskách či autoři tohoto filmu? Musím se na to ještě podívat do originální předlohy. Ale možná je to jedno. Celé to přeci spískal pro své pobavení "bůh tohoto příběhu.. Ale jak truchlivý bůh.." (08.04.2019)