Já, truchlivý Bůh

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4* (09.04.2024)

Ať už o tom tvůrci věděli nebo ne, tři roky po britském Alfiem, v němž exceloval Michael Caine, u nás vznikl dalo by se říct jeho ekvivalent. Oba snímky mají stejného "hrdinu", oba se zabývají stejným tématem, končí skoro stejně a oba využívají dost podobný "divadelní" způsob vyprávění - Michael Caine i Miloš Kopecký se prostě čas od času zastaví, otočí se na kameru a hovoří k divákům. A abych nezapomněl - oba dva filmy jsou skvělé. Já, truchlivý Bůh je ovšem vtipnější, a to kromě skvělého Kopeckého také zásluhou Pavla Landovského. "Co je tohle za šeredu? Jedeš pryč!" - "Ale Adolfku, dyť to bylo tak krásný, ne?" - "V životě jsem tě neviděl, sůvo, kdo tě sem podstrčil? Ve všem je bordel." (06.10.2011)

Film Já, truchlivý Bůh považuji za jednu z nejlepších českých komedií. Zejména pasáže s Pavlem Landovským nemají chybu. Kouzlo většiny českých komedií spočívá v tom, že úsměv na divákově tváři vykouzlí pomocí přirozených dialogů a obyčejných scén, které se náhle zvrtnou v neuvěřitelné gagy a přehmaty, a v nichž se divák často válí smíchy po zemi, zatímco herci v klidu postupují dějem, jakoby se nedělo nic, co by mělo stát za zmínku:) (17.11.2007)

Dokonalý herecký výkon Miloše Kopeckého je spolu s ironickým humorem a detailně vyšperkovaným způsobem vyprávění hybnou silou této černé komedie. Miloš Kopecký se snad v celém filmu nezasměje, ale jeho ironické poznámky a nápady, které mu kolují hlavou jsou výtvorem samotného dábla. Jako sekundat se ve filmu ukazuje Pavel Landovský, který je něuvěřitelně věrohodný a sám o sobě vás přesvědčí, že je řecký pastevník i dirigenta. Mluví jak přistěhovalec, vypádá tak, ale jeho změna v dirigenta proběhne perfektně. Antonín Kachlík výborně sladil vlastnosti ukrást si záběr pro sebe, kterou má Miloš Kopecký a staví ho ve všech scénách do popředí. Jeho "zastavení" času a komentování tohoto okamžiku(kdo neuvidí nepochopí) jsou přesně vyvážené, aby neunudili. Sukničkář a jeho nedobitá tvrz, která se stanou jeho osudovou láskou. (30.05.2006)

Československé 60-te roky museli byť neuveriteľne inšpirujúce obdobie, keď aj režisér, ktorý točil propagandisktické paškvily v službách boľševikov a ktorý "když přijel do Prahy natáčet Amadea, právě Kachlík (spolu s režiséry Sequensem a Balíkem) protestoval, že ho sem nemají pouštět, protože by mohl ovlivnit opozici (citát z tisku a tlače)", spravil takýto film. Pravda, je to najmä zásluha Kunderu, Kopeckého a Landovského, ale predsa len, aspoň to ten komouš nepokazil. (07.05.2024)