Prvý napravený

Tento film vypráví pozoruhodný příběh o jednom vnitřně rozervaném knězi, kterého si s gustem střihnul Ethan Hawke. Děj se zpočátku táhne až hrůza, když si navíc člověk uvědomí, že se tu nedá najít téměř žádná pozitivní myšlenka. Jde však jen o takové plíživé ticho před bouří. Vygradovaná závěrečná dvacetiminutovka mě totiž úplně rozsekala, takže dokážu odpustit Paulu Schraderovi i ten romantikou nasáklý konec. A vlastně proč ne. Vždyť Mary byla pro Ernsta nejspíš jedinou možnou spásou a Ethan Hawke do té poslední minutky vložil snad veškeré své fyzické herectví. Zničehonic byl naprosto neodolatelný. (75%) (01.05.2021)

Nakrútiť viac menej voľný remake Denníka vidieckeho farára, zasadiť ho do dnešnej doby a do hlavnej úlohy dať hollywoodskeho fešáka znie ako autorská sebevražda, už len z tohto pohľadu je film veľkým Schraderovým víťazstvom. V stále komplikovanejšej dobe nie je vôbec jednoduché na ňu aplikovať riadky Biblie a už vôbec nie hľadať v starých textoch odpovede. Z tohto pohľadu je nutné oceniť skvelý distribučný názov. Potom niet divu, že si ako duchovný začnete písať denník. A jete a pijete zhruba to, čo váš predchodca vo francúzskom filme. Nezblázniť sa je v podstate zázrak a Ernst zrovna ako vyrovnaný chlapík nepôsobí. Ťažký, ale zároveň bez problémov sledovateľný film patrí medzi to najartovejšie, čo americká produkcia v posledných rokoch ponúkla, i keď ide o koprodukciu. (23.02.2021)

Návrat k Bressonovi nejen tematizací osobní zodpovědnosti za stav světa (základní dějová kostra je v podstatě Deník venkovského faráře, ekologická linka připomíná Bressonovy skeptické pozdní filmy), ale také rigorózním minimalistickým stylem. Akademický formát, skoro monochromatický obraz (Schrader chtěl původně točit černobíle), odměřené herectví, opakující se střihové postupy (každé jejich narušení nám něco podstatného sděluje nebo přesměrovává naši pozornost) a kompozice (od symetrických film poté, co protagonista začne pochybovat, přechází k nesouměrným). Jen zcela výjimečně pohyblivá kamera. First Reformed je sice vážný a pomalý film neobyčejné formální přísnosti, ale zásluhou thrillerového rámce a nastolování dobově relevantních otázek (bez jednostrunného karatelského tónu v duchu „Old Man Yells at Cloud“) nepůsobí těžkopádně. Jakkoli má film „staromódně“ konfesní charakter, mezi deníkovým voice-overem a tím, co vidíme, vzniká inspirativní napětí. Toller neustále svádí boj mezi svými myšlenkami a tím, co může ve své pozici nahlas vyjádřit. Při psaní deníku sice slibuje, že nebude nic zatajovat a škrtat, ale některé deníkové zápisky vzápětí raději ničí. Obsah jiných (těch posledních) nám je pro změnu utajen. Jako kněz plní Toller určitou společenskou funkci. Slouží druhým a jako takový cítí zodpovědnost za stav světa a propadá deziluzi a alkoholismu, protože není schopen nic změnit. Z pasivity jej vytrhne až setkání s mužem, který kvůli environmentální zkáze nechce na svět přivést potomka. Nastolením dilematu mezi soukromými myšlenkami a veřejnými činy se First Reformed liší od Taxikáře, Schraderova předchozího dramatu o trápení muže znechuceného společností, z něhož minimálně během noční jízdy autem otevřeně cituje. Schraderův scénář a Hawkovo soustředěné herectví fascinujícím způsobem vyjadřují Tollerovu pomalou proměnu, která je současně propadem do temnot i vzestupem do vyšších sfér bytí (transcendencí). Na začátku ještě Michaelovi radí, aby žil pro to, co člověka přesahuje, ke konci si však uvědomuje nedostatečnost skutečnosti, že církev namísto přítomných problémů řeší duchovní otázky a posmrtný život. Vnitřní klid nachází až po učinění rozhodnutí, jak bude na globální oteplování, ztrátu zájmu o náboženství (na jeho kázání sedí obvykle cca pět lidí, kostel slouží spíš jako obchod se suvenýry) a radikalizaci mládeže reagovat. Poprvé netráví večer sám se skleničkou whisky, ale v restauraci, kde jí rybu. Rozhovor s Michaelem současně nastoluje ústřední myšlenku života jako hledání rovnováhy mezi zoufalstvím a nadějí. Michael zprvu zosobňuje zoufalství, Toller naději. Později se jejich pozice komplikují. Zoufalství i naději nabízí také dvojznačný (resp. dvojitý) konec. Sděluje dost na to, aby mohl být film uspokojivě uzavřen, ale ne tolik, abyste pak několik dnů netrávili přemýšlením nad tím, co přesně Schrader jedním ze svých nejlepších filmů, které lze sledovat jako stylistické i tematické završení jeho dosavadní tvorby, sděluje. 90% (18.11.2018)

(91/2021) / Tento materiál keby natočil Eggers chrochtám blahom predpokladám. Hlavné mínus filmu je podľa mňa chybajúca resp. nedotiahnutá message. Nesúrodá atmosféra, nelogický a pre mňa neodôvodnený presun k mystery a zmene hlavnej postavy. Čo funguje výborne je excelentný vizuál a samozrejme Ethan Hawke. Začiatok bol sľubný ale v konečnom dôsledku si toho z filmu moc neodnášam. (6/10) (09.11.2021)

Působivý film, tak trošku něco jako kombinace Bressonova Deníku venkovského faráře (o němž mimo jiné Schrader napsal odbornou studii) a Scorseseho Taxikáře (k němuž pro změnu napsal rovnou scénář). Hodně zajímavě minimalisticky natočená meditace nad lidskými strachy, nejistotami, tápáním, ale i nadějí s velice silným poselstvím že v posledku je vždy důležitější láska ke konkrétním lidem (symbol naděje, který nás nutí žít), než radikální akt (sebe)destrukce, byť ve jménu jakkoliv ušlechtilých cílů (symbol beznaděje a skepse, který vede ke smrti). Není to lehce stravitelný zážitek, spíše hluboký duchovně-psychologický ponor do tenat otázek typu být či nebýt a jsem vážně rád, že ačkoliv Schrader toto dilema nezlehčuje, nakonec se miska vah převažuje k bytí - jakkoliv těžkému, krutému a nejistému - jako k tomu vyššímu dobru... (28.03.2019)