Žert

I když oslavu mj. lidové hudby, skryté v knize i filmu, opravdu nechápu, je tento snímek pro mě asi nejtypičtějším příkladem z hlediska vyjádření absurdity nad komunistickým režimem. Tři nejhlavnější klady: Josef Somr, vedlejší postava faráře, uvažujícího o těch nejdůležitějších tématech života a smrti a také závěr, který se vám ve své jednoduchosti nevykouří z hlavy opravdu nikdy. (19.11.2003)

Žerty stranou.. Kolektivní nadšení budovat se proměnilo do individuálních destrukcí a zahořklá duše toužící po pomstě se staví proti viníkovi, jehož výčitky nenašly svědomí. Od Jízdy králů v podstatě eastern, ve kterém koně cválají, vendeta vyznívá tristně a nesnesitelnou lehkost vykazuje jen bití. A rady tichého zedníka na věčném božím staveništi nikdo neposlouchá.. (23.12.2023)

Jak kniha, tak film jsou rozporuplné, samozřejmě hlavní hrdina je hajzlík, ale stejně tak doba a lidé kolem něho jsou hajzlíci, a daleko větší. Kdo může srovnávat? Jenže tady najednou máme i možnost srovnání s černými barony, v protikladu k moravským lidovým písničkám, a najednou to kruté podobenství (on ani Kundera nic jiného neumí, než krutá, mrazivá podobenství, v nichž se promítá jeho zhrzenost) má i něco navíc. Současnost se prolíná s minulostí o to děsivěji. Jirešova dokonalá, minimalistická a úsporná režie celé vyznění pak jenom podtrhují. Jediné, co mi vadilo na knize i filmu, je blbost hlavního hrdiny, který si nezjistil skutečný stav věci před tím, než se začal "mstít". (28.10.2012)

první polovina byla hodně zajímavá, především forma dialogů, realita doby a prostřihy do minulosti, ale pak mě to začalo nějak uspávat a cosi mi vadilo, jen to nedovedu vlastně ani specifikovat... i vzhledem ke své stopáži a absenci hlubších, detailních scén je to spíš taková reklama na svoji předlohu. 60% (18.08.2010)

Strana má přece právo vědět všecko. Kunderova kritická reflexe vlastních chyb a zločinů na pozadí jednoho zbabraného lidského života, jeho prchavosti a paradoxních charakterů je ve svém filmovém ztvárnění mimořádně působivým pohledem na období komunistické totality v její zvrhlé obludnosti, ohyzdnosti a deformovanosti. Kundera prostřednictvím krátkých retrospektivních výjevů nahlíží na tuto dobu jako na podezřelou, nedůvěryhodnou feérii, hodnou posměchu i ostražitosti – v konfrontaci s Ludvíkovým osudem potom působí některé motivy, zvláště záměrně stylizované sekvence z budovatelských veselic, jako zlovolný škleb. Jireš se nemýlil ani v případě obsazení hlavních postav zralými, typově přesnými herci – vedle Jany Dítětové a Luďka Munzara to platí především o Josefu Somrovi, jehož pomstou vedený (anti)hrdina je svrchovaně tragikomický part, outsider závislý na ženách a sexu, v podstatě nešťastník, který promarnil i svou poslední příležitost zúčtovat s nedobrovolným torzem svého života. Při žertování nikoho neurážejme (Cicero). (25.07.2020)