Opera ve vinici

Jaromil Jireš mě svými filmy snad pokaždé dokáže oslovit (s výjimkou šílených Talířů nad Velkym Malíkovem) a upoutat zvolenými tématy i zpracováním. Zde máme dvě hlavní postavy – mladého studenta se zálibou v rockové hudbě, který se studijně věnuje folkloru, a starého muzikanta, neznámého autora mnoha zlidovělých písní, který však sám neprojevuje velkou touhu hlásit se ke svému dílu, propagovanému jako lidovém. Souvislý děj zůstal spíše v pozadí, ale jednotlivé konfrontace obou postav s dalšími, mezi sebou i vůči různým situacím zde postupně odkryly zajímavou výpověď nejen o proměnách folkloru na Moravě v čase, ale vůbec o lidech, rozdílných postojech rozdílných generací a měnící se kultuře. Jireš nekritizuje, neodsuzuje, jenom rozehrává, co ho možná jako milovníka klasické kultury – stejně jako postavu Fanoše Mikuleckého – trochu trápí a ukazuje to poetickými obrazy... třeba i tím úplně posledním záběrem na obrovskou prázdnou dálníci (s kontrastně hlasitým zvukem k tomu), který mi připal geniální, jednak jím Jireš velmi krátce ukázal obraz reality moderní současnosti a zároveň tím vytvořil úderný kontrast k předchozí folklórní slavnosti. Jireš zde prakticky hlavně roztáhl motivy, které na malém prostoru načrtl již v Žertu, pokud jde o zobrazení upadajícího zájmu o folklor a hlavně nevkusné veřejné pohrdání ze strany mládeže na kulturních vystoupeních. Trochu mě i ke konci zklamalo, že vyvrcholením filmu (mimo ten poslední záběr) byla místo vygradovaného dramatu hlavně rozsáhlá folklórní „estráda“, ale i tak mě Operou ve vinici Jireš dost potěšil, vnesl do svého filmu uzemňující postřehy a určitě jsem si z nich dokázal hodně co vybrat a ocenit. Asi nejvíc na mě působily společné scény studenta s filmovým režisérem v podání Radovana Lukavského, jakožto vzácná setkání a povídání dvou lidí, které i přes obrovskou odlišnost na první pohled hodně pojil stejně zapálený zájem v minoritní oblasti. [75%] (17.07.2022)

"Tady už dávno není nic pravý….." Nevím jak v době samotného vzniku tohoto Jirešova filmu, ale na  dnešního člověka musí svět slováckého folkloru, plný písní, vína a lidových krojů působit již vskutku  jako takový bizarní skanzen. Kvůli poměrně slabému a nepřehlednému scénáři, kdy všechny ty lidové písničky výrazně převyšují skutečný děj, jsem se místy dost nudil. Po vizuální stránce ale film v  sobě nezapře Jirešovu nostalgickou atmosféru a poetiku. Největší devizou snímku je pak bezpochyby (jako vždy výborný) Josef Kemr (coby lidový všeuměl a skladatel lidových písní), který ale ne vždy má o čem hrát. V samotném závěru, kdy záběr na slováckou přírodní scenérii vystřídá záběr na dálnici jsem si pak říkal, že kdyby film s tímto ekologickým motivem v průběhu filmu nějak víc pracoval, mohlo být jeho poselství přeci jen aspoň v něčem trošku nadčasové. Takto je to fakt jen takový „líbivý skanzen“ pro milovníky moravského folkloru, popřípadě herectví Josefa Kemra. PS: Shlédnuto v den 100. výročí narození Josefa Kemra.  (20.06.2022)

S tím hodnocením asi o něco přestřelím, ale nakonec se nedalo jinak. Nemá to sice žádný děj a nedává to smysl, ale moje rodné Podluží to dostatečně vynahrazuje. Režisér chtěl vytvořit "něco" unikátního, no na rozpracování postav mu jaksi nezbyl čas. Takže místo věnování se víc té děvčicy, je tam aspoň půl hodiny ta otřesná divadelní hra. Co si budem, ona je sice na dědině nespokojená, ale ono by ji to měšťáctví rychle přešlo po návštěvě špinavé Prahy nebo smradlavého Brna (soudím podle sebe a dneška). Tož kdo néni otáto, ať si dá hvězdičku dúle. 3-* (16.06.2022)

Tahle rádoby oslava moravského folklóru se moc nepovedla. Všechno působí strojeně, nuceně a chaoticky, zkrátka falešně. I když i pár zajímavých momentů by se občas našlo, je jich ovšem jen pomálu. Poetika je častěji přebita kýčem a všelijakými divácky podbízivými klišé, i ta ale často sklouzávají až do nechtěné parodie. (18.10.2022)

Poznámky Merty (hraného fakticky Hartlem, i když i Mišík pro jeho roli dost znamenal) čtenáři jeho "folklorizujících" esejů identifikují poměrně snadno. Jireš scénář posunul k výpovědi nejen o hodnotách života, ale i reflexi dobového folklorismu, který ovšem dostává i zesměšňující (ale ne brutálně, jen laskavě) dimenzi (tak je tomu i u Paradžanova, téměř). Farářův konec, Žert, Smuteční slavnost - a konečně Opera ve vinici. A trochu té felliniovské poezie k tomu. Myslím, že film dozrál jako to víno, které ve filmu taky teče. (30.01.2022)