...a pozdravuji vlaštovky

V druhém odboji, v čase černobílých dějin, nebyl čas na rozlišování podle politické konfese. Rozhodovalo jedno: buď s národem, nebo s jeho vrahy, buď činně, nebo alespoň pasivně, buď pro demokracii, nebo s totalitou. VLAŠTOVKY vedle ŽERTU přiřazují Jireše jednoznačně do filmové vlny šedesátých let. Je to i zdařilou volbou tématu. Marie - Maruška - Kudeříková je svým dosahem evropsky významnou postavou protinacistické rezistence. Literárně nadaná dívka, ušlechtilá komsomolka z odbojové křesťanské rodiny (její otec byl ve Vnorovech, odkud Maruška pocházela, předsedou MNV za lidovce až do své smrti r. 1947), se svým skrovným literárním odkazem víc než rovnocenně přiřazuje po bok Anne Frankové i Sophie Schollové a je jednou z legitimací hloubky, významu i legitimity světového rozměru našeho druhého odboje. Významu postavy odpovídá i režisérova metoda retrospektiv, která nejlépe zrcadlí dívčino rychlé vyspívání k plnohodnotnému ženství. Potěší střídmá a výstižná kresba jak gestapáků, tak prostředí vratislavské ženské věznice i dozorkyň a ostatních lidí německého personálu. Jireš se tu s úspěchem vyhnul levným ideologizacím a démonizacím a zjevně se snažil držet doložitelných písemných pramenů i vzpomínek. VLAŠTOVKY - spatřuji v tom jejich další velkou přednost - jsou také filmem česko-slovenské vzájemnosti. Magda Vášáryová tu samozřejmě přesvědčuje o vyzrálosti svého herectví (v době natáčení filmu jí bylo zhruba 22-23 let) , v ničem však v prostoru svých rolí za ní nezaostávají další slovenští velikáni Július Vašek a velká slovenská herečka Viera Strnisková. Svou poslední fimovou roli tu prožil otec pozdějšího českého premiéra Vladimíra Špidly Václav Špidla (1922-1979). Z českých herců asi nejvíce vyniknou představitelky ženských rolí; z nich zřejmě nejvýrazněji tu působí tehdy také mladá generační souvěkovkyně Vášáryové Hana Maciuchová. Jirešovi se tak podařilo pod nánosem komunistické režimní propagandy archeologií ducha doslova vydolovat démant skutečné nevšední osobnosti ženy práce, osudu, který za jiné reprezentuje zneužitou a o sny a ideály takřka oloupenou nadějnou mladou generaci. Generaci Pražského jara, Předvoje, ale také Rady tří a Rady svobodného Československa. Nepohodlný film, který vždy všem překážel svou poctivostí právě proto, že nechtěl být výrazem konkukturálního posluhování a poníženosti, by si zasloužil - podobně jako Kudeříková sama - svou plnou a samozřejmou rehabilitaci. Dlužíme ji sami sobě už až příliš dlouho. (09.07.2008)

Maruška tráví posledních 99 dnů života v cele smrti a Jaromil Jireš nám poetickým způsobem přibližuje nejen nesnesitelné čekání na onen pátek, během něhož se popravuje... ale v četných flashbacích také důvody, proč a za co bude vlastně popravena. Je film tendenční? Proč..? Že byl natočen v prvních letech normalizace a hlavní hrdinkou je komunistka? Komunisté byli součástí druhého československého odboje a autor si prostě konkrétně tuto hlavní postavu vybral z pochopitelných důvodů... o zahraničním odboji Československého národního výboru by asi v 70. letech točil těžko... Ve filmu šlo především o čekání na popravu, o atmosféru blížící se smrti mladé dívky... ne o politiku a o to, který odboj byl "lepší"... (14.10.2007)

Myslela jsem, že se mi dostane velice silného zážitku. Bohužel to zapadlo do stereotypu, což je velká škoda, protože jde o závažné a zároveň velmi silné téma. Je mi špatně a a vlastně i smutno z toho, že tak mladý člověk musel umřít. Maruška Kudeříková musela být statečná a hrdá mladá žena. Bylo zajímavé sledovat jak se z toho všeho vypsala a přitom nepsala o hrůzách a strachu. Čekala bych, že právě o tom bude člověk v její nelehké situaci psát. Devadesátdevět dní je dost dlouhá doba na to, aby se člověk z toho čekání mezi čtyřmi hnusným stěnami zbláznil. (04.11.2011)

Podíval jsem se nedlouho po sobě na filmy dvou významných československých režisérů, natočené v přibližně stejném období a shodou okolností se oba odehrávaly ve vězení. Zatímco Vojtěch Jasný mě svým Kulturníkem točeném v emigraci pro rakouskou televizi zklamal, Jaromilu Jirešovi se za mě podařilo vyjít s výraznou ctí i s látkou o komunistické odbojářce za války. Popravdě jsem od filmu o čekání ženy na neodkladný trest smrti čekal cosi temnějšího, zvláště jsem si nemyslel, že se dočkám v prostředí cely smrti řádky scén, v nichž si vězenkyně u práce vesele zpívají či se nahlas smějí během válečného náletu poblíž. Ale právě Jirešův typický styl plný poezie a různých retrospektivních scén a drobných útržků nakonec tomu filmu vdechl nejen život, ale i atmosféru plnou pestrých nálad, která stejně působivě utíšila jindy silnou depresi. Od úvodní scény začíná film již ve vězení a postupně si ze střípků skládáme Maruščin život před zatčením, objevujeme nejen předchozí události, ale i celou její povahu, v níž se střídá křehkost se silným odhodláním a celý film je především psychologický (zároveň také často poetický), s minimálním zacházením do politického pozadí komunistických bojů. Hotoví vojenští panáčci na vězeňském stolku přináší předem tak mrazivě poetický obraz blížící se popravy... [75%] (20.11.2022)

Ojedinělý příklad přechodu do normalizačního filmu, kterým režisér nezradil sebe sama. Jireš s osvědčenými spolupracovníky Čuříkem a Fišerem využil scénáře vzniklého již v době největších výbojů nové vlny a dokázal vytvořit z potrétu legendarizované komunistické odbojářky poeticky laděný a jímavý příběh mladé dívky smiřující se se svým osudem v cele smrti. Retrospektivy spíše působí jako doklady její psychologického boje, jež je zajímavě ztvárněn v kontrapozici odhodlaných citací mimo obraz a velmi pozoruhodným neurotickým výkonem Magdy Vašáryové, jež v častých detailech tváře předvádí mimické mistrovství. Ideologický námět se dočkal výrazně neideologického a podmanivého ztvárnění (v němž jediným přímým odkazem na komunismus hrdinky je její nelibost vůči víru v Boha, která však na druhou stranu svědčí i o její schopnosti vést naplněný život a pouze v něj nedoufat, což je další důležitý argument pro pochopení jejího charakteru). Film navíc zaujme i významovou audiovizuální složkou tolik vzdálenou tvůrčí bezradnosti u obdobných látek. ...A pozdravuji vlaštovky nejsou žádným kompromisem, jde o plnohodnotné dílo s nímž se tvůrce dokázal plně ztotožnit a vytvořit tak velmi přesvědčivý portrét pozoruhodné osobnosti našich dějin, pro níž Jirešův film může být i obhajobou před současnými zavrhovači všeho, co jen trochu zavání slovem komunismus. Stačí jen pochopit situaci v níž se dívka k odboji přidává - první láska, hořkost z obsazení Země a nečinnosti starších, mladické nadšení a zarputilost pro věc, pod níž mizí i hrozba možných dopadů. To vše film zahrnuje a tudíž je zcela scestné, že se k němu například televize staví jako k tendenčnímu počinu, jenž nemá právo vstoupit na obrazovky. Mnoho diváků tak přichází o možnost spatřit vůbec poslední skutečné dílo nové vlny. (23.04.2007)