November

Také bych chtěl svého Kratta ale duší bych se za něho neupsal. Jednoduchý a magický příběh z estonského venkova u kterého jsem byl po celou dobu snímku okouzlen. Nevím jestli něco podobného ještě někdy uvidím. Už jen za nádherný vizuál a skvělou kameru si to zaslouží hodnotit pozitivně. Pro mě asi nejlepší osobní zážitek z Varů doplněn projekcí v nádherném městském divadle a za účasti obou hlavních představitelů. Nadruhou stranu rozporuplné reakce chápu. (06.07.2017)

Formálna stránka je bezpochyby dokonalá a určite i umelecky hodnotná - krásna kamera, hudba, výprava... ešte aj herci (typovo) sem zapasovali. To všetko dokázalo navodiť slušnú, rozprávkovo temnú atmosféru, dokonca miestami aj uhrančivú (napr. ten tanec na snehu). No ale ten dej... hrozná otrava, zbytočný chaos a príšerná nuda. Netvrdím, nejaká symbolika v náväznosti na staré pohanské rituály a náboženstvo tu určite je, no nemal som silu ju hľadať. Tak ma to otrávilo, že to vo mne zabilo aj väčšinu z toho dobrého čo sa formálnej stránky týka. Podpriemer. 40/100 (17.07.2018)

Baladické fantasy drama, i když přese všechnu magii se mi tu žánr fantasy až tak nezdá, s přesahem do pagan hororu je do jisté míry romantické, protože - možný spoiler - dopadne naprosto špatně, respektive vítězstvím smrti nad životem tak, jak si romantismus žádal. Vizuálně krásný film, kdy ale jen zdánlivě a při povrchním sledování můžete nabýt dojmu, že forma zastiňuje obsah. Není tomu tak, protože pevný příběh se vine jako jasná niť celým snímkem. Příběh nešťastné Liiny a Hanse, který se zakoukal do baronesy, je velmi dobře čitelný. Připomene příběhy lidové slovesnosti - balady, písně a pohádky. Hned úvodní scéna je tak trochu šok, ale sympatický. Z řady krásných scén lze připomenout cestu Liiny nočním lesem, kdy nese svíčku, u hrobů již čekají další venkované, objevuje se mlha a přicházejí zemřelí - duchové. Jejich příbuzní je pak odvádějí k sobě, hostí je a rozprávějí s nimi - podobně to měli třeba Keltové (Samhain). Venkované sice přijímají v kostele, leč hned za rohem si vyndávají hostie, z nichž pak dělají kulky do pušek, protože nikdy neminou cíl. Venkované uzavírají smlouvu s Ďáblem, aby získali pomocníka, ale je to klasicky něco za něco; divák se dozví, jak vyzrát nad morem i jak připravit elixír lásky. Nechybí čarodějnice, či duševní spojení s vlčicí. Smysl pro detail mi tak nějak připomněl E. Krumbachovou. Dieter Laser mezi ostatní krásně zapadl, protože snad větší držky už najdete jen v ruském filmu. Jasně, je to artový film a díky za něj, páč těch normálních mám občas už dost... (05.10.2023)

Nádherná (nebrat doslovně pro vše, co se zde odehrává, například takový lektvar lásky...) encyklopedie estonských mýtů a tradic, ale také obyčejný příběh lásky, jak to tak bývá v dosti nelehké době. Stylem vyprávění Listopad opravdu encyklopedii připomíná, je totiž rozdělen do kapitol, nebo jednotlivých příběhů, které tvoří celek. Samozřejmě nejsou nijak označené, přesto tu jakési pocitové dělení je a je to možná trochu škoda, plynulý styl vyprávění by obrazové poetice sedl mnohem více. Kamera je opravdu magická, čemuž samozřejmě dopomáhá i černobílý materiál, ve kterém nádherně potemnělé krajinné kompozice, či občas až hororové detaily, tváří skutečně vyniknou. Pro příklad stačí vzpomenout na scénu setkání s ďáblem, nebo moji vůbec nejoblíbenější, les o dušičkách. Byl jsem jím nadšen, Rainer Sarnet očividně vybíral lokace velmi pečlivě, z dalších mohu vzpomenout na zámek, chalupu ve které žije Liina a mnohé jiné. Navíc to stejné platí i o kostýmech či hereckém obsazení (co se výkonu týče, zase velmi kvalitním!), které je typově opravdu povedené, ať už jde o Hanse, Liinu, barona... ale i ty nejchudší vesničany. Kdybych měl k lesu o dušičkách vybrat ještě jednu scénu, pak by to byl samozřejmě závěr. Prozření, následované ďáblem a setkáním dvou vozů, neskutečně silný moment, ke kterému není třeba více dodávat. 85% (31.07.2020)

To jsou mi věci. Právě jsem viděl jednoznačně umělecký snímek; to já poznám, bo byl černobílý, a přestože chvílemi vítězila forma nad obsahem, nemohl jsem jít pod čtyři kousky, protože mě fascinovalo, jak mocně ovlivnil František Vláčil estonsko- nizozemsko- polskou filmografii. Tohle byl místy opravdu notný bizárek, díky kterému jsem si oblíbil kraty (až na toho ukecaného světoběžníka), naučil jsem se, jak bojovat s morem i jak veskrze levně vyrobit pokrm lásky (i když to bych raději co možná nejrychleji zapomněl). Když jsem si v žánru snímku přečetl: Drama / Fantasy / Romantický, propadl jsem beznaději, ale ukázalo se, že jsem se ošklivě mýlil. Zdejší romantika byla tak trochu jiná stejně jako celý film, v jehož průběhu jsem se vyděsil, že se mi mezi ranní léky připletlo něco navíc, ale pak jsem si uvědomil, že si krevní oběh vylepšil spíše scénárista a režisér. A ještě na tom oba hezky ušetřili:-) Byla to fakt veskrze zvláštní záležitost, kterou bych nedokázal s čistým svědomím nikomu doporučit, mě ale překvapivě hodně bavila nejen díky skvělé atmosféře lesů se stromy ohlodanými hladovými vesničany. / Poučení: Chceš-li obelstít Ďábla, buď inovativní. (02.07.2023)