Prežil som svoju smrť

„Dostal jsem strach, že mi má lež vynese něco horšího než rány. Ale později jsem si uvědomil, že to byl jediný způsob jak s nimi mluvit. Skromnost byla u nich zbabělostí, drzost byla chlapská.“ Přežil jsem svou smrt staví na trochu jiném typu hlavního hrdiny. Odvaha a vůle žít by se dala považovat za v podstatě samozřejmost, ale on má tu výhodu, že je ve výborné fyzické kondici a věří, že právě díky ní má šanci přežít („…díval jsem se na cestu do koncentráku jako na těžké utkání“). A divák mu pak i fandí, jak kdyby byl zrovna v ringu. Zejména při těch scénách, kdy mu hrozí bezprostřední smrt. Když nosí pytle, hází chleba či třeba zrovna tahá kamen do schodů (nejdelší, ale možná i nejpoutavější pasáž filmu společně s výslechem). Ale jak sám přiznává, nedostal by se tam, kde je, bez pomoci kamarádů…jakože vedlejší postavy byly neméně zajímavé, nejvíc mě zaujal Menšík. 5* nedávám čistě z jediného důvodu; ten národně-politický podtext je bohužel až příliš citelný a tvoří tak jedinou kaňku na jinak výborném filmu. (08.02.2018)

Máme tu dvě tváře. Ta první je úsměvná, naivní a trochu hloupá - říká nám, kterak komunistická strana a ruský národ nade vše úžasnými jsou, njn. rok 1960 je i Vojtěchovi názorově Jasný. Ta druhý tvář je poměrně vážná a sympatická - důležitost solidarity, důstojnosti a cti ve velmi sympatickém hereckém provedení je pro mě vítanou učební pomůckou ve výchově všech věkových kategorií. Boxerský souboj budiž odpustitelnou vložkou zcela směšného provedení, které je klasickou ukázkou dlouhodobého nezvládání této disciplíny českými tvůrci. Co mi ale seriózně chybí jsou slizké a negativní postavy mezi vězni. (14.05.2014)

Jeden z filmů, kterým se léta vyhýbám. Nemám ráda válečné filmy a filmy z koncentračních táborů ještě méně. Výzva ale byla dána, Hulk otevřel gratulační a vzpomínkové okénko a 25. listopad je dnem vzpomínky na Františka Peterku. Komedie dávno zhlédnuté, takže je čas na drama. Moc jsem si neuměla představit, že by František Peterka úspěšně zvládnul dramatickou roli, komentáře, pardon, recenze tomu také zrovna nenahrávaly. Ale za sebe musím říct, zvládnul. On má totiž tu výhodu, že si nikdy na nic nehraje, nikdy. Zkrátka, je. A byl i tady. Obyčejný chlap, boxer, kovář. Rychle pochopil, že se skromností nikam nedojdeš, takže hraje tvrďáka. Nechce nikam patřit, instinktivně cítí, že jediný cíl je přežít. A kolem něj probíhá příběh, který mně připomíná dokudrama z prostředí koncentračního tábora. Poctivě vykreslené prostředí, zajímavě pojaté figurky, tragické, většinou, lidské osudy. Hodně se tu v recenzích skloňuje spojení „komunistická agitka“. Může být. Jako primární hodnotu filmu jsem to nevnímala, lidskost jsem cítila víc. V takovém prostředí je nakonec jedno, z jakého tábora jste. Nikdy nejste ani dost chytrý, ani dost silný, abyste přežil. Musíte mít štěstí. A nesmíte být sám. "Jsem jeden z nemnoha, kdo přežili svou vlastní smrt. Protože mnoho kamarádů dovedlo zemřít a byli lepší než já." P.S. Tonda Majer není žádný myslitel, psychologicky hluboký charakter, srovnávat Peterku s hercem zcela jiného naturelu a talentu, Štefanem Kvietikem, považuju za nefér. (01.12.2022)

"A za co jsi tady? Já jsem komunista"  A tak se zřejmě zrodil mýtus o komunistické agitce. Přátelé, komunisti byli za světové války skutečně perzekuováni a nenáviděni v míře jen o něco nižší než Židé, tohle je a zůstane historickým faktem. A tak tedy má frajerské entrée Tondy Majera skutečně tu sílu, jakou mu Vojtěch Jasný chtěl přisoudit.  Jedinou lehce zasmrádlou tezí je tu ta o bodrém, bezpodmínečném a nefalšovaném soudružském hrdinství sovětských soldátů, skutečnost byla  téměř jistě trochu přízemnější. Jinak jsem viděl skvělého Františka Peterku v depresivním vězeňském dramatu. Jeho počáteční individualismus byl sice ke konci obětován ve prospěch výhod kolektivu, ale  to, mám ten pocit, lze často vidět i ve filmech tzv. imperialistických, viďte.  Výčitky směrem k  rudé propagandě pak blednou zejména v kontextu osudu židovského zpěváka. (12.12.2022)

Ďalší z mnohých lágrových filmov, tentokrát z tunajších vôd. Máme tu znova náckov, ktorí nemajú žiaden charakter, bohužiaľ ani ten zlý, pretože tu sú iba ako papierové vreštiace a strieľajúce karikatúry. Chápem, že v roku 1960 to ešte ani zďaleka nebolo otrepané klišé, lenže na film sa asi už bez porovnávania s ďalšími neskoršími zástupcami subžánru pozerať nedokážem. Sú tu pre mňa dva silné momenty, tým prvým asi pre každého bude "výstup po schodoch", ktorý môže dať spomenúť ďalším pamätníkom na Lumetov Pahorok a dialóg väzňa (Sováka) a väzniteľa o tom, kto má a kto nemá za čo bojovať. No a poteší množstvo známych tvárí v netradičných úlohách väzňov koncentračného tábora. Pre mnohých sú to možno najmenej tradičné role v ich kariérach. (12.03.2014)