Keď príde kocúr

Chtěl bych být kocour. Hověl bych si na rameni akrobatky Diany (Emília Vašáryová je opravdu kočka), houpající se na hrazdě... zavěšené u stropu kinosálu při projekci ČSFD. A pak by mi sundala brejličky. Podíval bych se do sálu a uživatelé by se zbarvili podle povah a skutků svých. Lháři a farizejové by byli fialoví, nevěrníci a nevěrnice žlutí, jako síra, žloutek či chcíplý kanárek. Dobře jim tak. Bodožebrači a zloději bodů, čili mulťáci, by byli šedí. A to nejdůležitější, Jindřiško, zamilovaní by byli červení, jako vlčí máky. A ti normální uživatelé? No jo, s těma je vždycky největší potíž, těm by to ani nepřidalo ani neubralo. Ale mela by to byla ohromná! Cože? Vždyť já vím... Ti fialoví a šediváci (a jejich mulťáci) jsou zlí a nechtějí, aby se to o nich vědělo. A kocoura by zabili. Tak to radši zůstanu obyčejným dabldekrem. Který samozřejmě v úctě smeká před vypravěčem od pánaboha panem Werichem. I před jeho dvojníkem (a tu nestárnoucí Dianu jsem mu dost záviděl!) (31.01.2014)

Vojtěch Jasný začal spolu s Karlem Kachyňou na budovatelských agitkách a také v jeho pozdějších filmech je vidět, že ideálům socialismu věřil. Až přijde kocour je satira, ale satira s nadějí v lepší příští. Všechny postavy jsou vlastně koncentrovanými výtažky typů socialistického člověka a obrýlený kocour provádí jejich selekci. Z dnešního pohledu nejsou bůhvíjak sympatičtí ani ti, kteří "kádrem" prošli. To na druhou stranu vyvažuje Jan Werich, ironicky a na půl huby glosující děj z nadhledu kostelní věže. Přes formální nápaditost, dobré obsazení a scénář Jiřího Brdečky je to IMHO přeceněný film. 60% (12.09.2006)

Poetika v podaní Wericha je tu asi to najkrajšie, čo sa dá vyzdvihnúť... Scenár je takisto veľmi zaujímavý, ale druhá polovica filmu trochu stráca tempo, takže v konečnom dôsledku film pôsobí trochu rozporuplne. Páčila sa mi myšlienka o tom, že ľudia sú farebne rozlíšení na zaľúbených, pokrytcov, či tých, čo podvádzajú svojich blízkych, len tá realizácia mohla byť podľa mňa (aj na svoju dobu) spravená ešte zaujímavejšie. Okrem salamandra Sováka to totiž neprinieslo žiaden význam v rámci rozohratého príbehu. Ale vidieť sa to rozhodne dá aj viac krát... ;o) (17.03.2009)

Přesně na prahu 60. let. "Mravní zápal" spolu s estetikou, která ho vyjadřuje, patří ještě do odcházející epochy, jakož i poněkud povrchní a "správně mířená" satiričnost. Ale hravost a určitá svobodná političnost činí tento film průkopnickým. Kouzelnické etudy byly asi nejzajímavějším prvkem. Vůbec celý ten prvek kouzelník+Vašáryová a jejich krám, to bylo moc hezké. A ačkoli mám třeba Brodského mnohem raději než všenárodního mudrce Wericha, je to právě Werich, kdo se mi tu ve své dvojroli mimořádně líbil (přestože i zde na mě z pobudových mouder kapala napřesvědčivá nasládlá "člověčina" z povolání). Už skutečnost, že pobuda a kouzelník jsou dvojníci, je tady skvělá. (04.03.2011)

Málo platné, něco jiného bylo uchvácení zakázaným ovocem na pokoutní projekci na jakési divadelní dílně na sklonku osmdesátých let, zírání s otevřenou pusou na to, co se v šedesátém třetím všecko „smělo“, jakou kouzelnou werichovskou kreaci nám bolševik tolik let tajil a jaké efekty a nálady uměli ti šikovní lidi udělat s trochou černého divadla a trochou psychedelických barviček, a něco jiného je koukat na tentýž film dnes. Poetické půvaby mu zůstaly (pasáž mileneckého toulání Roberta s Dianou mi bere dech pořád a dodnes přemýšlím, jestli Kocoura znali John a Yoko, když o devět let později točili své scény s domkem, ke kterému se přijede na loďce a hrají se v něm podivné šachy, do filmu Imagine), komunální satiře a přímočarému moralizování ale v mezidobí vypadala polovina zubů. Takže hvězdička dolů. (24.11.2014)