Playtime

Milerův futuristický Krtek ve městě si o patnáct let později bude více všímat technické stránky, Tatiho aktuálnější (přestože starší) Hulot ve městě se zaměřuje spíš na řešení prostoru a masu lidí do tohoto prostoru zasazenou. Masu jako souhrn jednotlivců. Zásadní rozdíl mezi Krtkem a Playtimem je ale v tom, že vzhledem ke zcela nepravděpodbné nefunkčnosti systému obsluhy v Royal Garden musíme Tatiho dílo považovat (alespoň do jisté míry) za podobenství. Zásadně se pak oba filmy shodují v tom, že, ač je to zřejmě zcela proti jejich záměru, vyvolávají pocit jakési blahé pravzpomínky. A to přesto, že Krtek na Hulota navazuje spíše jen v tématu, než v metodě. Doufám nicméně, že i nějací metodičtí pokračovatelé se najdou. Playtime si v dějinách kinematografie zalouží přinejmenším tak význačné místo jako Krteček. Hvězdičku ubírám za takové zbytečné fraškoidní etudky, jako je např. záměna s člověkem hrabajícím se v šuplíku. Komentáře: Shadwell, A_FISH. (15.02.2015)

Velká, všepohlcující obluda oděná v šedé. Město, jehož kdysi pohlednou tvář připomínají jenom odrazy v oknech. Davy lidiček pobíhají a předstírají, že vědí, co dělají. Před otevřenou komunikací s ostatními se schovávají do svých mikrokanceláří. V prosklených obchodech prodávají a nakupují tuze zbytečné, leč módní zboží do svých prosklených bytů. Večery tráví v čerstvě otevřených podnicích o jepičí životnosti. A mezi nimi svou chůzi à la alkoholik na ledě bezmocně bloumá pan Hulot. Nechává se unášet proudem, netuše, kde jej vyplivne. Jeho spontánní chování působí výstředně. Playtime je groteskou zasazenou do světa, kde pro grotesku není místo. Je smutnou satirou o zmechanizované společnosti, o tradicích pohřbených pod vrstvami skla, kovu a plastu. Nejspíš již v době svého vzniku nešlo o film vizionářský, nýbrž reflektující stávající trendy. Po čtyřiceti letech už ani ty momenty kdysi zábavné svou absurditou nebudí smích (protože „tak to je“). Tati dává distanc v mezilidských vztazích a osekávání individuality najevo také formálním pojetím snímku, žádnou tvář nikdy nevidíme v detailu, takže si třeba Hulota v některých scénách snadno spletete s jemu podobnými (muž v autobuse). Slova ztrácí svůj význam, prim mají všelijaké zvuky a ruchy okolního prostředí (ozvučení je mimochodem vynikající). Diváka nikdo nevede za ruku, nikdo mu nedodá manuál k použití, zvysoka se na něj kašle, mnozí tudíž v tom labyrintu ošklivé moderní architektury snadno zabloudí. Ti šťastnější potkají automat na sladkosti, z něhož po pár minutách možná vypáčí pár lahůdek. Ale nedoporučuji spoléhat výhradně na své štěstí. 85% Zajímavé komentáře: zputnik, Oskar, Eddard, anais (15.02.2009)

Vizuální skvost, z kterého ale absence děje dělá pořádně náročnou podívanou. Tatiho slavné dílo je pro mě takovou Moderní dobou druhé poloviny dvacátého století. Na rozdíl od Chaplinových či Keatonových hrdinů je ale postava Hulota veskrze pasivní figurou, která děj (nebo alespoň jakýsi sled skečů a prostředí) aktivně nikam neposouvá. Umocňuje tak divácké inferno, protože sledovat 2 hodinový film bez děje, s pasivní hlavní postavou a v podstatě hodinu trvajícím obrazem v restauraci jsou solidní galeje. Zážitek z filmu je tak z mého pohledu značně kontrastní. Dějová nuda je kompenzována neskutečným vizuálním ztvárněním. Kombinace promakané mizanscény, rámování kamery a herecké akce (a mnoha dalších věcí) vytvářejí velké množství vizuálních gagů, které na rozdíl od těch klasických fyzických působí skvělým dojmem. Právě pak ty fyzické, tedy gagy nejtypičtější pro žánr grotesky na mě působily mnohdy spíše trapným dojmem. A může za to z velké části postava Hulota, která ve mně bohužel chvílemi vyvolávala dojem spíše pasivního retarda, než komicky sympatického hrdiny. Fascinující je naopak práce s vedením pozornosti diváka. Ta totiž v klasickém slova smyslu neexistuje a divák má velice často ve změti vizuálních podnětů problém s nasměrováním své pozornosti. Nezvyklým způsobem však divákovo zaměření kontroluje práce s ruchy, která svým výrazným pojetím strhává pozornost daným směrem. Podobný chaos jako zažívá hlavní postava filmu, tak patrně prožije i sám divák. Tahle Tatiho experimentální groteska je opravdu jedinečným dílem, které si ale vyhrazuje divákovu absolutní pozornost a oddanost ke sledování. Nicméně absence děje je však i přese všechny originální klady snímku překážkou, kterou jsem nepokořil. 7/10 (17.04.2018)

Spíš je to experiment, než že by se to vešlo do škatulek jako komedie či drama (to druhé mi přijde u filmu bez postav, zápletky a děje vůbec dost mimo). Ze začátku je film pomalý a zdlouhavý, ale časem se rozjede do docela slušných obrátek. I Tati je více za kamerou, než jako pan Hulot před ní, a jednotlivé scény spolu souvisejí ještě volněji, než je u Tatiho běžně zvykem. Dialogy jsou jen dalším zvukem a vidět film bez titulků by téměř nevadilo. Je to v každém případě zajímavý film, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. (26.06.2005)

Playtime je naprostá filmová šílenost, která si nebere jakýkoli servítek, a tudíž je dost pochopitelné, že film jako takový není pro všechny diváky ... včetně mě. Během celého toku děje jsem si nedokázal vytvořit pevný názor na to, co jsem viděl, což mě celkem štvalo. Pár motivů se mi zde vskutku líbilo - "výkladní bytové skříně", "improvizace s otevřenými dveřmi" nebo "hra s odrazy ve skle". Zkrátka snímek, u kterého jsem se i přes jeho dynamiku dost nudil. (24.11.2011)