Jede, jede poštovský panáček

Příjemně rozverná komedie groteskového charakteru, která s noblesou ukazuje krásy tehdejší doby a francouzského venkova. Modernizace zapleveluje poklidného ducha vznešenosti každé doby, která se neustále zrychluje a zpřísňuje a znepříjemňuje při zavádění a dodržování nových pravidel, předpisů a zákonů. Moderní metody nemusí být vždy tou nejlepší volbou pro místo, které na ní svým charakterem a podstatou není připraveno a ani ochotno na změny přistoupit, když život nabízí tolik prostých krás bez svého neustálého ztřeštěného běsnění. Ale ničemu se nedá natrvalo zabránit a po nějaké době je vše zaváděno jako norma a standard, který má zkvalitňovat životní podmínky lidí. Ale je tomu skutečně tak? Nevytrácí se naopak z života to poklidné rozjímání a vnímání krásna a života, ten romantismus neznáma, který i z obyčejnosti udělá dobrodružství, a který rozvíjí velkolepý svět fantazie a nechává nás ochutnávat, okusovat a pojídat nejchutnější sousta života? Neztrácí se lidskost a nenastupuje pouze technická vymoženost, která zrazuje, chladná logika a kalkul a zvýšená agrese při honbě za snem, který je nám cíleně předkládán? Ale ať je to, jak chce, tady nám pošťák François (dobrý a svérázný Jacques Tati) rozehrává příjemnou zábavu. Díky své dobráckosti, díky své nešikovnosti, díky své popletenosti, díky své horlivosti, díky tomu, že se nechá tak snadno vyprovokovat k napodobování heroických výkonů amerických nadpošťáků. Bodrý panáček je terčem zábavy i vtipů, je poslem radosti a naděje. Z dalších rolí: veselí kolotočáři Roger (Guy Decomble) a Marcel (Paul Frankeur), Rogerova žena Germaine (Santa Relli), mladá a nenaplněná Jeannette (Maine Vallée), zvědavý holič (Roger Rafal), či nerudný kavárník (Jacques Beauvais). Poklidný život ve své vznešené kráse tehdejší doby, zašlá sláva francouzského venkova a oslava života a jeho krás. Navíc velmi zajímavá ukázka života tehdejší doby na francouzském venkově ve své prostotě i jedinečnosti a oslavě. (14.01.2013)

Rozmarné léto s Vlastou Burianem? Ano, něco na ten způsob. V jádru je to němá groteska se zvukem, byť těch pár dialogů hraje roli pouze epizodní. Hlavním špílcem jsou brilantní situační gagy a také nádherně zaprášená atmosféra rozšafného francouzského venkova, která polaská po duši čtenáře Chevallierových Zvonokos. Veledůležitou roli hraje i stylová hudba... Tak nějak se na to poselství o poklidném životě, kam se třeštění z amerikánského žurnálu vůbec nehodí, sleduje s určitou "hořkosladkostí". Film starý na duši. Ale tak krásně starý, jako ta shrbená stařenka s kozou, co nás v něm provází. (30.05.2005)

Na polní příjezdové cestě ohrožuje občany hejno vos, na návsi se chlapi marně snaží vztyčit stožár s vlajkou, hostinský své hosty usazuje na přepravky, protože nový nátěr na židlích ještě nestačil zaschnout, a do toho místní pošťák François dělá všechno, jen ne to co má - tedy rozvážet psaní. Ale ono se mu není moc co divit; zatímco jeho rozhrkaný bicykl má své už odžito, kolegové v Americe zatím procházejí náročným vojenských výcvikem u paragánů, který má zrychlit a zefektivnit jejich pracovní výkony. François se tedy po prohýřené noci vrhá do práce se stejným zápalem jako jeho západní kolegové a snaží se jim vyrovnat. A je to ohromná legrace. Zatímco u jiných komedií by teprve tahle situace posloužila jako roznětka pro kanonádu ztřeštěných situací, Tati na to jde jinak. Humor dávkuje rovnoměrně po celou dobu skromné stopáže, takže například to, že v druhé polovině začne hlavní hrdina nahánět kolo, které mu shodou nešťastných náhod ujíždí přes celou ves, vás už prostě nemůže překvapit. (22.09.2011)

Jacques Tati, v podstatě natočil grotesku, ale přitom je vlastní a jeho humor je takový milý, lidský, i když se zde dějí nějaké schválnosti, je to pořád podané tak laskavou cestou, které třeba americká groteska nikdy pořádně nedosáhla. V tomhle je Jacques Tati zábavný a zároveň i mistrovský v lidském pozorování. (31.07.2017)

Ach, ty vybrané exkursy do francouzské komedie z "předčetníkovské" éry...:-) Opět možná trochu zestárlé, ale zároveň velice rozkošné! Jacques Tati – muž, který sice neprochází zdí (modří vědí, o čem mluvím ;)), ale zato brzy po válce zrežíruje nádhernou moderní grotesku v propracovaných barvách a s rovněž vymazleným zvukem, a současně si zahraje hlavní roli založenou ze značné části na fyzickém výkonu. Ale hlavně si pak "za kamerou" pohraje s neskutečným množstvem různých velkých i mini gagů, objevujících se na úrovni obrazu, mluvených replik, ale i bohaté hudební složky. Na první pohled pošťáček, který funkčně využívá kolo ke svému povolání. Ve skutečnosti hlavně cyklista, který využívá své pošťácké povolaní k projížďkám na kole či dosažení "zajímavých" sportovních výkonů. ;o) A ruka v ruce s tím i pokusy o zlehčující metody na co nejrychlejší vykonání povinností. Gagy jsou obvykle protavené i do neočekávaných souvislostí (např. dosedání s taškou na pracovní židli stejným způsobem jako na kolo) a často ještě k tomu se zajímavým stupňování... jednou bouchnutí v přírodní kavárně do bubnu (místo stolu) s hudebního ozvěnou, asi o dvě scény bouchnutí v hospodě do orchestrionu se spuštěním celé melodie. Bum! Jedna z mála groteskních komedií, u níž výhledově vidím příležitost k reprize, protože je doslova napráskaná spoustou detailů, které není možno napoprvé úplně postřehnout. Zabarvení noční scény do modra s mírně spomaleným tempem (v jakémsi opilém stavu hlavního hrdiny) má taky své kouzlo... a o té smršti frťanů v hospůdce před tím už ani nemluvím. Šľup! 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.10.2019)