Dovidenia v pekle, priatelia

,,Život je obraz, sen a vzdech." Surrealistická alegorie, podobenství o době, které režisér, jenž o sobě vždy tvrdil, že chtěl být hlavně malířem, převedl do svých osobitých obrazů. Příjemně mne překvapilo, že i po dlouhých letech, kdy jsem film viděl, mě opět uchvátil. Snad jen kdysi jsem asi více vnímal politický podtext a kritiku komunismu, které se vinou celým filmem (bez ohledu na dotáčky) jak červená nit. Je jasné, že tvůrci v čele s Jakubiskem se nehodlali jen tak smířit s okupací Československa. Spíše překvapí, že se mohla většina filmu v té době ještě realizovat. Řada režisérů nové vlny (Chytilová, Němec, Juráček aj.) využívala množství symbolů, metafor, alegorií, podobenství z různých důvodů a Jakubisko mezi ně patřil rovněž. Navíc jeho výtvarné oko je znát na každém záběru. Protiklady života a smrti najdeme ve většině Jakubiskových filmů, zde ale jakoby dominovaly. Kromě kritiky totalitní společnosti se film opět zamýšlí nad úlohou člověka na tomto světě. Jestliže zabíjení domácího zvířectva (dnes by jej ochránci asi nevydýchali) vypadá jako bohapustý masakr, pak honička lidí v autech, kteří se střelbou navzájem zabíjejí, je koncipována jako groteska... Nad dotočeným koncem se asi většina dnešních mladých diváků uchechtne. Pokud by však zažili euforii roku 1989, pak by nejen pochopili, proč Jakubisko tuhle část přidal, ale současně by jim to příliš směšné nepřišlo. Třešničkou na velmi pestrém dortu obrazových orgií je nádherná nahá Olinka Bérová (Olga Schoberová). (22.04.2012)

V tomto prípade súhlasím s profesorom Václavom Macekom, ktorý o filme napísal: "Film je groteskou plnou improvizácií a komiky, ale aj filmových reflexií. Keby si bol ponechal podobu rokov šesťdesiatych, mohol byť o živote na hrane, o hre so smrťou. O dvadsať rokov neskôr Jakubisko pridal aktualizácie, ktoré tému rozdrobili a film roztrieštili, zostali stopy originálnej obrazotvornosti, ale celok stratil silu sugestívnej vízie filmov Zbehovia a pútnici či Vtáčkovia, siroty a blázni." In: Macek, Pašteková: Dejiny slovenskej kinematografie. Martin: Osveta, 1997. (17.09.2011)

Filozofujúci Jakubisko o konci sveta a ďalších príjemných veciach pribalil do filmu slušnú dávku pekných žien, takže aj v slabších momentoch sa je na čo pozerať. Veselé, akoby divadelné scény, ukazujú nezvyčajné výjavy, taký náznak popravy dieťaťa sekerou k nim určite patrí. V chaotickom deji som sa veľmi nezorientoval, ale až tak mi to nevadilo. –––– Tak čo, videla si, ako sa robia deti? – Tvojim čuráčikom! –––– Nie prvý raz sme na svete, a nie naposledy. (11.12.2014)

Jakubisko sa v tom pretáčaní a dotáčaní akosi utopil a miesi tu svoju šesťdesiatkovú imagináciu s osemdesiatkovou gýčovitosťou. Postupne ma ale film celkom uhranul, asi preto, že som sa dlho bránil a bral ho desiatky minút ako nepodarok, či skôr odvar z Vtáčikov, no nie je tomu tak. Bohužiaľ mnoho potenciálne zaujímavého a nápaditého potápa dabing a postsynchrony, ktoré vôbec nesedia ani k tváram hercov, ani k pohybu ich úst. Chvíľami to až pôsobí, akoby herci dabovali postavy simultánne v priamom prenose. Možno aj preto najlepšie pôsobí scéna koncipovaná ako groteska. Film si myslím vyžaduje/zaslúži viaceré zhliadnutia. (09.10.2017)

Vůbec se nedivím, že mu to soudruzi zatrhli. Jakubisko si sem velkoryse nacpal každou myšlenku a každý nápad, a není vůbec jednoduché, ale ani nutné, všechny symboly dešifrovat. Dotáčené části jsou ve filmu znát, jsou doslovnější a ani výtvarně neokouzlují tak, jako ty původní, provokativní a drsnou poetikou okořeněné pasáže. (18.03.2024)