Kuzu no honkai

Snaha o vážněji pojaté středoškolské laškování s prvními láskami se vyznačuje hojným šeptáním, vnitřními monology, slzami (ať už skutečnými nebo metaforickými formou deště) a depresivními černými oblaky, které zahalují hlavní hrdiny se zlomenými srdci. Tahle střední škola musí být prokletá. Lásky jsou tu výhradně neopětované, tragické a osudové. Beznadějnost a zoufalství hlavních postav, které marně hledají útěchu v náručí náhradních milenců, mi je nakonec dokonale zprotivilo. Takže jsem už nefandila jim, ale vedlejším postavám, jako byl třeba přímočarý bratranec zamilovaný do zrzky, nebo učitelka bez empatie a s morálně pochybným způsobem, jak se zabavit (učitelky hudebky mi byly vždycky podezřelé!). SHRNUTÍ: Takhle to nefunguje. Pokud budete čekat na křišťálově čistou, silnou a jednoznačnou lásku, tak se pravděpodobně nedočkáte ničeho. (28.05.2019)

Hořkosladký příběh nenaplněných, neopětovaných lásek. Kdo z nás se aspoň jednou nezamiloval do svého učitele/své učitelky? Hledali jsme útěchu, když jsme si uvědomili, že naše city nebudou opětované. Ano, je to příběh plný klišé, průměrný příběh... ale zároveň je v něm něco, co mě přimělo poslouchat a sledovat pozorně. A možná trochu i vzpomínat, kdy i já sama jsem skrytě měla ráda svého učitele na střední (na rozdíl od Hanabi jsem neměla odvahu mu to říct, nebo možná více rozumu, kdo ví), ale která náctiletá holka se nezamiluje do svého učitele, že ano? Který náctiletý kluk se najednou nekouká jinak na svou učitelku. Příběh i postavy mi sedly, ending jsem si zamilovala, erotika mi nevadila. S koncem jsem spokojená, působí realisticky. 9/10 (16.02.2020)

Však to známe: Milujeme ty, co nás odmítají a budiž Kuzu no Honkai stručnějším účelovým dokumentem, jak to tak může vypadat v seriózní anime praxi. Škoda jen, že začátek je ta nejlepší část. Děj nás rychle seznámí s ústřední dvojící a bez okolků mrští do víru dění, které je v některých scénách nezvykle, ale zato příjemně odvážné. Ono samotné nakousnuté téma je totiž velmi, ale velmi choulostivý; je to šito tou nejtenčí nití, která se může jen drobným zatáhnutím přetrhnout. Obě silně nastiněné kontroverze (vztah učitel x student a vztah dvou lidí, jejichž láska je spíš účelová) dokáží vyvolat hodně zapálené emoce a musím říct, že Kuzu no honkai se to efektivně daří. Základem je neutěšěná depka, která dává předzvěst a náběh na hlubokou psýchu. Bohužel, ty elektrizující počáteční momenty se nám sic sem tam vrací, ale několikrát opakovaný trik velmi rychle ztrácí lesk a poté už maximálně zvedneme obočí. Proč? Vše je to zásluhou postav. Trápí se nám, trápí (mají vůbec nějaký jiné zájmy než pokrytecky depkařit?), začnou dělat kvůli lásce psí kusy a zanedlouho dojdete k neblahému zjištění, že vám k srdci takto nikdy nepřirostou. Ano, budete jim věřit jejich zoufalost a násilnou dospělost, se kterými se snaží svou situaci vyřešit. Budete jim věřit i ty prázdné pohledy plný nešťastných myšlenek, proč to nevychází. Jen tou dobou už mi byli protagonosti tak vzdálení..že mi to bylo jedno. Konec naštěstí ten postupný pád zastavuje a zanechává mi v hlavě nemalé množství myšlenek. I přes nakonec ne tak úspěšné zvládnuté psychologické drama (jak se zpočátku tvářilo) a poměrně vleklý děj jsem stále byl svědkem neobyčejného a hodně nepohodlného zobrazení romance, jak té vnitřní, tak té ryze fyzické. Hudebně a hlavně obrazně je to vysoký nadstandard, a i když svou lásku jsem zde nenašel, jsem rád, že jsem tento seroš shlédl. (12.01.2017)

Na Kuzu no honkai se kouká velmi dobře po audiovizuální stránce (dokonce zde zazní má nejoblíbenější klavírní skladba C. Debussyho - Arabesque No.1). Charaktery, příběh a scénář už jsou ale ztělesněným nepohodlím. Vyvolat v divákovi nepříjemné pocity je sice očividný tvůrčí záměr, ale ta snaha je tak přehnaná, až to občas působí absurdně. To, že mě některé postavy vyloženě štvaly a celý seriál se všechny účastnily jedné velké spletité hry o to, kdo vyhraje manipulací nad ostatními (na to, že se jedná o psychologické drama však ona manipulace byla téměř výhradně fyzického rázu), stále dokážu připsat tomu, že jsou umně napsané, protože to byl přesně jejich úkol. Ale některé věci na mě byly prostě moc. Za dvanáct dílů, které jsou nacpané víc nebo míň explicitními intimními scénami, jsem zaregistrovala snad jen jeden nebo dva případy, ve kterých byl sex konsenzuální. Několikrát se stalo, že jedna z postav to prostě nechtěla, ale druhá jí řekla „však jsme spolu sami a je noc, samozřejmě spolu budeme mít sex, co jiného bys taky čekal/a“. A tohle má mít mezi žánry „romantický“? Ne. Pro mě je to jen trigger. Spát s někým a mluvit o zhoubnosti lásky podle mě ještě romantiku nutně nedělá. Jediná postava, která má k sexu normální přístup je pak shamována za svou mdlost. Wtf? Psychologická stránka se mi zdála jako jedna z povedenějších, ale přesto byla slabá, odbytá a léčitelná až moc jednoduše. Dospělé postavy byly dětinské, adolescenti zas byli nuceni ukazovat se v sebedestruktivních polohách dospělosti, jako by byli zvenku ohýbáni loutkařem proti svojí vůli. Konec, který mě měl zasáhnout minimálně svou pošetilostí a kyselou ironií, mě obešel obloukem a ani se mnou nehnul. Zkrátka jen těžko se mi hledá něco, co by se mi na tomto anime líbilo a přesto jsem byla při jeho hodnocení na vážkách, protože jako celek má nesporně kvality, které relativně mohou fungovat (i když třeba ne na mě). Nakonec se ale stejně přikláním k silnějším dvěma hvězdám, protože jsem u toho trpěla prostě o kus víc, než jsem si to užívala. (08.11.2021)